Amerikou na třech kolech

Je krásná slunná neděle 20. dubna 2008 a já sedím venku na zápraží jedné jihočeské chalupy a začínám psát o velké připravované akci, která se má uskutečnit v průběhu měsíce září. Rozhodl jsem se, že se pokusím zaznamenat, co vlastně všechno předcházelo akci vlastní – Expedici Route 66, aneb Velorexem napříč Amerikou. Je třeba vrátit se do roku 2005…

Už ani přesně nevím kdy a při jaké příležitosti, byla myšlenka expedice Velorexem do USA poprvé vyřknuta. Každopádně na to se mnou přišel Erda, kterého pod jeho pravým jménem Tomáš Hanuš už asi zná jen málo lidí. Myšlenku jsme si nenechali pro sebe a pro celou věc se nadchli ještě kamarádi Pepa Synovec a Kléma, kterého pro změnu málo lidí zná pod jeho pravým jménem Tomáš Klener. V prosinci roku 2005, když jsme se vraceli z vinného sklípku v Dolních Věstonicích, jsme si celou cestu povídali o krásné cestě v Východu na Západ, Chicaga do Los Angeles. Hned po Novém roce jsme začali celou věc připravovat. První přípravné setkání se konalo na Vinohradech v podniku SoKool 7. února 2006. Řešili jsme základní otázky, co taková expedice obnáší, co musíme kdy řešit. Některé věci byly jasné od začátku, něco se postupně vykrystalizovalo:

1) Postaví se čtyři expediční stroje, které se dopraví do Chicaga v kontejneru.

2) Účastníci expedice jsou Tomáš, Erda, Pepa a Kléma. Pepa bude ve dvou- Věrka do toho taky půjde, malou Majdu si užije babička.

V USA je hned několik velorexářů, jsou s Fanklubem v kontaktu, bude třeba s nimi začít intenzivně komunikovat. Klíčovou postavou pro komunikaci z USA se stal Glenn Bukac, původem Východní Čech, nyní Východní Američan. Jedna stránka věci příprav je legislativa a administrativa – např. víza, letenky, itinerář apod. a druhá stránka jest technika. První stránku určitě dobře zvládne Pepa s Věrkou, já se cítím spíše na tu technickou část. Je třeba zakoupit čtyři hydrauliky (pro nezasvěcené jde o Velorex 16/350 se spojkou ovládanou kapalinou, který se vyráběl v období 1968 až 1971). Pro tento model jsme se rozhodli záměrně, abychom měli převodovku do síly a taky aby případný nový majitel v USA neměl problém s lankem - poněkud háklivějším na životnost. Dalším společným znakem našich strojů budou panelková kola, čímž snad eliminujeme problém s kejvačkovským praskáním bubnů, které jsme si notně užili při cestě po Alpských sedlech v roce 2002, kdy nám v jeden den praskly bubny zadních kol hned na dvou strojích.

V únoru 2006 si jako první opatřuje hadráka pro expedici Erda. Jeli jsme pro něj do Dvora Králové, sněhem jsme jej smýkali z kůlny majitele až k autu. Měsíc nato jsem koupil já samotnou holou kostru. Vzhledem ke svému skladu jsem si troufal všechny součástky do ní dodat. Také přesně vím, kdo nám pomůže s vařením a opravou nejen tohoto rámu, ale všech. Průběžně jsme plánovali další netechnické záležitosti.

Druhé setkání naší skupiny se konalo přímo u Synovců na Újezdě 24.10. 2006. Víme s čím je třeba kdy začít, na co se s jakým předstihem (nejen 3,5mm) zaměřit. Řešíme případný sponzoring – za tím účelem je potřeba sestavit do několika bodů jakousi osnovu celé akce i s vyčíslením nákladů. Rozdali jsme si všichni úkoly, co kde zjistíme – na celnici, na Čechofrachtu (dopravce kontejneru) jak s doklady, pojištěním atd. Pepa s Věrkou byli pověřeni tvorbou itineráře. Prostě se snažíme – poučeni Cimrmanovým dobytím Severního pólu – nezapomenout všechno vynásobit dvěma.

Na jaře roku 2007 se povedlo pro Pepu sehnat třetí kousek. Jel jsem pro něj až kamsi do míst, kde nebylo ani daleko do Polska, ani na Slovensko. Tříkolek v ČR je k mání stále méně, čekali jsme vždy na zajímavé finanční podmínky v kombinaci se stavem nálezovým. Také Klémovi se zadařilo, když svoji kostru mechaniky (opět pro neznalé Velorex 16/350 se spojkou na lanko) vyměnil za hydrauliku s kolegou Jirkou Ježkem tak, že byli všichni spokojeni.

30. října 2007 jsme se sešli potřetí. Řešili jsme toho opravdu dost. Nastínili jsme si přesně co spadá do technické přípravy expedice. Jelikož se renovacemi Velorex trošku zabývám, rozvrhl jsem, co kde pořídíme. Vytvořil jsem seznamy součástek, které budeme muset kupovat. Není nic horšího než se při práci na stroji tříštit na něčem co chybí a pro co nemůžeme sáhnout do police. Také jsme sestavili, jak to celé bude vypadat po stránce financí. Náš odhad byť s rezervou dopadl takto:

Součet bodů 1 – 7 dává nějakých 201 000 Kč na osobu a hadráka. Spolujezdec znamená cca 65 000 Kč navíc. Takže odhadovaná výše expedičních nákladů na podzim 2007 činila nějakých 717 000 Kč. Později se ukázalo, že jsme se pochopitelně úplně netrefili. Na jednu stranu jsme velmi ocenili klesající dolar a znatelně levnější letenku, na stranu druhou musíme platit znatelně více za renovaci stroje a přepravu kontejneru.

Trasu a časový plán je doména Věrky. Musíme počítat nějaký čas na vyskladnění strojů z kontejneru a jejich rozběh v Chicagu a také s nějakým finále v L.A. Znamená to, že čistý čas na jízdu máme 21 dnů, což je přes dvě stovky průměrných kilometrů denně. To je za správného průběhu reálné.

Sestavili jsme seznam potencionálních firem, které oslovíme s žádostí o podporu. Z asi tří desítek společností, pivovarů, čokoládoven, výrobců limonád nebo olejů zareagovali pozitivně Fabory, Tobex, HF Moto, MotoR a Perkins s.r.o.

V průběhu prosince začínalo být ledasco jasnější. Hotové stroje se postaví na veteránské doklady – lze na nich jezdit po celém světě, lze je pojišťovat i prodávat. Clo se dozvíme později, ale bude to řešit agent k tomu určený Čechofrachtem. Jakousi obdobu našeho povinného ručení se sjedná přímo na místě, Glenn už toto řešil se svým strojem. Co se týká eventuálního prodeje, bude nejjednodušší doklady o vývozu psát na Glenna a další prodej už se bude vlastně řešit mezi Američany. K tomu je ale třeba mít stroje hotové a nafocené, aby se mohly nabízet k prodeji.

Začíná rok 2008 a poprvé přicházejí myšlenky chmurnější. Příprava expedičních strojů nejde tak rychle, jak jsme plánovali. Pepa je stále pracovně mimo Prahu, také u mě se objevují komplikace, které není důvod rozvádět, každopádně mi komplikují přípravu. Ze zkušeností vím, co asi tak obnáší časově stavba jednoho Velorexu. Ať to člověk plánuje sebelépe, stejně je realita jiná, přijdou komplikace a čas letí a letí… Propočítal jsem tedy, jak dlouho se bude ještě renovovat a vycházely mi nepěkné „letní“ výsledky. My potřebujeme mít stroje hotové nejpozději do konce června. Začalo se mi bohužel zdát, že to prostě není reálně zvládatelné. Erda proti tomu postavil svou teorii úkolových směn, kdy vypočítal, že to reálné je. Co teď s tím? Leden a únor se doopravdy nesl v podivném chaotickém duchu, taková divná nejistota visela ve vzduchu. Renovace postupují jen částečně, bez jiskry, Robert nemá dost času věnovat se našim kostrám, respektive kostrám našich hadroletů, prostě chybí tu ten správný „drajv“ . Je třeba se sejít, probrat celou situaci a zaujmout jasné stanovisko.

Závěr čtvrté a myslím klíčové schůze Expedice Route 66 9. března byl tento: Přes všechny technické , osobní, pracovní a jiné komplikace do toho JDEME!!! Navzdory časové tísni, navzdory všem pesimistickým pochybovačům z našeho okolí, do toho jdeme! Erda zpracoval model úkolových směn opravdu důkladně a začal se jím řídit. Příprava mu doopravdy rostla pod rukama. Nevýhodou jeho úkolových směn bylo to, že končil v dílně nad ránem a pak šel „svěží“ do práce.

První kostra, kterou Robert vyvařil byla Klémova, a to někdy na začátku ledna. Na její pískování a následný komaxit ale došlo až někdy v březnu. Pak následoval rám Erdův, na písek a do laku šel v dubnu. To byl pro Erdu impuls, svoji práci zintenzívnil a pod rukama mu začal růst konečně hadrák.

Během března nakupujeme další díly, jezdím k Červinkům na šití plachet a s citem tlačíme Roberta, že ještě dvě kostry doopravdy hoří. Konečně dobrá zpráva – Pepa se vrací do Prahy a naskakuje do „rozjetého Parníku“ .

Na devátý duben je naplánován pohovor na americké ambasádě kvůli vízům. K tomu vyplňujeme formuláře, necháváme se speciálně fotit, prostě nic se nesmí podcenit. Na rozpravu s americkými úředníky máme mimojité doklad o zakoupených letenkách, všude zdůrazňujeme, že jsme skupina, to na ně prý platí. Ještě víkend před tím jsme absolvovali Mobil Salon v Českých Budějovicích, kde u příležitosti výstavky Velorexů presentujeme celou naši akci.

Ve středu jednáme na Čechofrachtu okolo dopravy kontejnerem. Kurz dolaru je tak zajímavý, že čím dál více přemýšlíme o dopravě strojů zpět a jejich prodejem v Čechách. Dámy z odboru námořních přeplav paní Pavlíčková a paní ing. Dudková s námi sympatizují a příslíbily to, co je v jejich silách a sice že Čechofracht provede dopravu bez své marže. Děkujeme jim neb každý dolar dolů je dobrý. Aktuální cena dopravy tam i zpět činí nyní 300 tis. Kč. Nakládání do kontejneru si provedeme sami v prvním srpnovém týdnu. Se stroji chceme odjet Lipnici a pak hned nakládáme.

V posledním dubnovém týdnu vezeme k Robertovi na vaření kostru číslo 3. Ukazuje se, že její oprava je nesmysl, ten zadek je hnutý tak, že se to prostě nedá a Robert se o to ani nebude pokoušet. Ovšem řešení tu je a Robertem schválené – máme přivézt zadek z jiné kostry a on to napojí a vymění. Taková kostra tu je, ale ve skladu v Černé Hoře. Jinak Erda i Kléma pracují na svých strojích, já dokončuji všechny čtyři motory na Parníku.

Od 2. do 4. května máme sraz v Boskovicích, který z expedičního hlediska znamená dvě věci. Jednak že v Černé Hoře připravíme půlku té kostry a po našich ji pošlu v sobotu na zahrádce do Prahy, dále že tam vezmeme nějaké díly do motoru pro Pepu a druhak to, máme setkání s Glennem, který na sraz taky přiletěl. Asi dvě hodiny večer s ním debatujeme o všem možném kolem USA a expedice, dozvídáme se spoustu dalších informací, co a jak v Americe funguje.

Hned po svátcích přichází Erda s nápadem číslo jedna a sice, že hotové motory dáme do existujících strojů a začneme je zabíhat, abychom šetřili čas. Sám Erda šel příkladem a hned v pondělí 12.5. osadil starého matadora Ludvíka I. novým motorem. My ostatní jsme nápad schválili jakožto přínosný, ale musím říct a mluvím i za Pepu, že se nám vůbec nechtělo do jezdících Toníka a Fanouše ani sáhnout.

Den poté v úterý 13.5. přišel Erda s nápadem číslo 2 a to vskutku revolučním. Aby se ušetřil čas a energie, provedeme operaci „kulový blesk“… Když padla varianta prodeje v USA, tak si do Ameriky vezme čerstvě složeného Ludvíka II. i když je to mechanika (to co je jinak si vezme vlastní) a Pepa převezme jeho stroj, na kterém Erda zanechal opravdu mnoho práce. Já si vezmu původně Pepovu kostru a budu skládat ji. Erda se hydrauliky nevzdává, složí si ji ale až po návratu z USA v klidu a pohodě. Finančně nikdo netratí, pouze Pepa dofinacuje teď už moji kostru jakoby platil svou a Erda ode mě bude chtít v říjnu vyvařenou a opískovanou kostru v laku a na ní bude dávat díly, které už koupeny jsou. Nápad revoluční a efektivní. Pepa tedy jako slepý k houslím přišel k hadráku na kolech se všemi namontovanými díly, zbývá dát motor, elektriku a potáhnout. Bylo vidět, že Pepa přemýšlí, jak alespoň trochu Erdovi vykompenzuje jeho práci. My jsme takový ale myslím takový tým, že toto bychom udělali každý. Pepa na nic nečekal a ostře pokračoval. Mezi 15. – 18. květnem Pepa rozvedl po večerech elektroinstalaci a pojal odvážný plán – zamakat v týdnu tak, aby stroj vyrazil na víkend 23.-25.5. v rámci záběhu do Krušných Hor k Bleskovi na sraz. Z Toníka by použil chlazení a blatníky, jinak bychom to měli zvládnout. V neděli 18.5. také přivážím od Roberta třetí a v tuto chvíli poslední kostru. Její pískování bohužel nepůjde hned po neděli řešit, musím ještě týden vydržet.

Pustili jsme se směle do oblékání Pepova stroje hned od rána. Šlo to dobře vpřed, ve 22 hod bylo hotovo krom sedačky a střechy. Byla na nás znát únava, tak jsme šli spát a zítra odpoledne se pokračuje.

S Pepou jsme se potkali na Parníku lehce po osmnácté hodině. Namontovali jsme sedačku, pěkně si sedla. Bude ovšem maličko choulostivá na špinění, ta světlá barva bude vyžadovat péči. Na střeše jsme se ale bohužel šprajcli. Příčné oblouky, ač symetrické a rovné jsou od sebe jinak vzdáleny, než jak tomu má být, což způsobilo, že nad hlavami posádky vznikl nezapnutelný prověs. Bude se to muset řešit jinak, nejspíš na to pustíme Řezníka J . Na cestu na Vršky tam když tak dáme jednu starou střechu, kterou upravíme, aby trochu šla napnout. Motor jest dokompletován, vsazujeme ho do rámu a zapojujeme vše, co je potřeba: výfuky, spojku, řazení, startovačku, náhon a elektriku. Dynamostartér bez svíček točí, Pepa seřizuje zapalování. Je noc, blíží se druhá hodina ranní, končíme, zbytek až zase dneska, stejně nemáme koupený benzín. Jen tak na okraj ve čtyři ráno poslal Erda sms, že došil Pepovy dveře. Obětavý chlapec, tenhle Erda…

Na Parníku začínáme okolo páté. Pepa namontoval kliky na dveře, které tam ráno Erda přinesl a pak už jsme se pustili do rozběhu. Náhodou se tu objevil Michal 7H, který si tento manévr nenechal ujít. Vytlačili jsme stroj na kopec a šli na to. Asi po pěti metrech na dvojku motor naskočil a jede. Ale ouha! Ale něco v něm očividně dře tak, že to po chvíli zastavuje celý chod. Začíná to nezdravě smrdět od elektriky. Rotor a stator se dotýkají. Přemýšlíme, co je špatně. Blbě nasazený rotor? Nebo stator křivě? Víme také určitě, že tento dynamák v jiném stroji fungoval bezvadně. Zjistili jsme, že stator je rotorem odírán pouze v jednom místě a rotor po celé ploše… to znamená, že stator není vůči rotoru vycentrován a rotor sedí dobře. Takže křivý blok. Bohužel. Tuto tezi potvrdila i zkouška s jiným dynamostartérem. Je třeba celý nový motor přeskládat do jiných bloků, nejlépe do těch, ve kterých už to fungovalo, abychom to náhodou nemuseli dělat nakonec ještě jednou. Ty bloky ovšem leží kde jinde, než v naší oblíbené Černé Hoře… myšlenka srazu s novým strojem tak definitivně padla.

Sraz Krušnohorské Vršky IV. Z expedičního hlediska Erda zajížděl teď už expediční stroj Ludvík II. a tmelili jsme tým rumem… V Praze Kléma pracoval na svém stroji.

Hned ráno si bere pan Pálka na Bohdalci moji kostru na pískování, to je velmi pozitivní. Odpoledne na nic nečekáme a vyrážíme s Pepou na Moravu do Černé Hory, abychom přivezli celý motor, který vyřeší náš problém. Vzali jsme i funkční chlazení, byť vzhledově nevalné. Jedeme svižně i s večeří u babičky a návštěvy Toma Kostíka jsme zpět po půl jedenácté. Je tu Erda, který nás obětavě podpořil a už měl z Pepova stroje vyndaný motor, který musíme zítra rozebrat do mrtě, pak rozebrat ten druhý do mrtě a přeskládat a vrátit do hadráka. Dnes už na to nemáme nikdo sílu, tak zase zítra …

Bez okolků jsem i bez Pepy nastoupil na jeho motor. Rozebral jsem tedy ten krásně složený čistý motůrek, vše znovu odmastil a dal stranou. Pak jsem rozházel ten druhý přivezený motor, vzal z něj kartery a labyrint s vložkou mezi válce, ať je to jak má být a vše znovu pečlivě složil. Nechal jsem tam i tu převodovku, vždyť je v těch blocích naučená a víme, že funguje. Dílo se vcelku dařilo. Když se Pepa objevil, měl už motor v hadráku a já právě připojoval vše kolem. Společně jsme vše dozapojili, zkompletovali, nasadili dynamák a seřídili předstih. Vyrazili jsme se strojem ven provést zkoušku. Hadraplán chytil a jel, má pěkný kultivovaný chod, nikde nic netře, drží volnoběh, jde za plynem do otáček – vypadá to na druhý pokus dobře. Ve dvou jsme vyjeli bez obtíží na kopec na Balkán. Velorex se má k světu, jsme spokojeni. Úkol dne jsme splnili.

Na expedičních strojích se toho mnoho neporobilo, neb jsme šli po sedmé hodině grilovat ke kolegovi vodákovi… Pepa akorát namontoval a zapojil reflektory. Před námi je zdlouhavá a nepříjemná práce – blatníky.

Dopoledne jdu vyzvednut moji kostru a díly z pískovačky a to celé následně vezu do Vestce na komaxit. Další úkol jest vyzvednout od pana Hadrávka doutníky a kolena, které s ním máme domluvené. Předávka probíhá přímo v benešovské galvaničce. Po návratu si připravuji nějaké drobnosti pro zítřejší montáž do mého stroje. Když dorazil Pepa, začal brousit a kytovat blatníky. Tuto obětavou a protivnou činnost mu nezávidím.

Je to tady, kostra a díly jsou v laku, dopoledne ji vezu z naší dvorní práškové lakovny Rogi. Nápravu a spojovačku vezu hned k Robertovi na pouzdra a nalisování silentbloků. Bohužel se tomu nemůže věnovat hned, a tak budu nápravu a spojovací tyč montovat až nakonec. Když jsem se vrátil na Parník a těšil se, jak začnu montovat, zjistil jsem problém… Nikdo jsme si toho nevšimli, leč Robert zapomněl navařit jednu chybějící pásovinu v rohu podlahy. Znovu tedy nakládám a tradá do Dejvic na opravný zásah. Vše jde hladce a rychle, ztráta šedesát minut. Začal jsem skládat ve 14 hodin. Dal jsem podlahu, pedály, páky, táhla, brzdová hebla a zadní kyvku s pružinami. Musím říci, že montáž postupovala rychle a viditelně kupředu. Kvůli nápravě nemůžu dát přední kola. Blíží se půlnoc, láme se den. Trochu jsem se otřepal z únavy a na stole připravil komplet motor, jen ho dát do rámu. Zpětně vzato musím konstatovat, že jsem udělal chybu – když je hadrák na kozách, je nesmysl v jednom člověku motor vsazovat do rámu. Nedokázal jsem v té výšce naladit šrouby proti dírám, ještě jak jsem zabral, spadl mi celý zadek na zem i s motorem – vlastním tělem jsem to zajistil proti pádu natvrdo. Práci jsem „zapíchnul“ a šel spát. Opět je třeba pochválit Pepu, také dnes brousil a kytoval…

K práci na stroji se dostávám až lehce po poledni. Zapojuji vše co náleží k motoru krom elektriky. Ta přijde na řadu jako celek. Zároveň dělám s Vaškem na dalším stroji, paralelně rostou vedle sebe dva stroje. Expedičník rychle přibývá, mechanické díly jsou namontovány, na místě je řízení i volant po repasi. Pepa už dnes stříká základem, dílo se mu pěkně daří. Já se šel o půlnoci natáhnout.

Do stroje montuji díly, které souvisí se zapojením elektroinstalace: cívky, kondenzátory, klakson, pojistková skříňka a křížový přepínač. Ten je seřízen a připraven na montáž, má nové pertinaxy a pružinky. Odpoledne si dávám pohov. V podvečer došel Pepa a lakuje blatníky. Bohužel se poněkud rozpršelo, a tak pracoval na kraji dílny, šlo to také. Dokonce byl do lakýrničiny tak zabraný, že nezvedal telefony, což Věrku před půlnocí znervóznělo tak, že vzala Majdu do auta a přijela před půlnocí na inspekci. Moje a Erdovo předchozí telefonické uklidňování nezabralo.

Musím nyní zbilancovat průběh mojí renovace takto: Máme-li po předchozí důkladné přípravě nachystáno vše na montáž, pak – nepříjdou-li komplikace – lze za 48 hodin od přistavení rámu a dílů v laku poskládat kompletní hadrák po mechanické stránce. Pak se může začít s elektroinstalací, oblékáním a dostrojováním.

Hned ráno jsem začal s elektroinstalací. Postupně jsem všechny kabely rozvedl po stroji, dal do bužírek a připáskoval. Zapojil jsem pojistkovou skříňku, spínací skříňku, relé, blinkry, křížák, dynamák, cívky, klakson – prostě všechno. Musím konstatovat, že to docela odsejpalo. Umístil jsem a zapojil baterii a nedalo mi to, abych nezkusil dynamák. Točí to na obě strany i se svíčkami, což je dobré. Zatím čekám, až mi Vašek dodá podýhovanou palubku, tak si tam provizorně dávám jinou kvůli zapojení přepínače blinkrů a tachometru. Celou elektroinstalaci jsem zakončil asi ve 22 hodin seřízením předstihu. Za Erdovy pomoci jsem napasoval zadní blatník. Nedalo mi to, nalil jsem benzín, přeplavil karburaci a vzal za páčku dynama. A světe div se, motor se rozběhl, hezky pravidelně předl, volnoběh drží, také kontrolka dobíjení pohasla, což mě velmi potěšilo. Tento pokus na kozách bez přední nápravy, jsem raději záhy ukončil, nemám ještě v převodovce olej. Pokračování zítra.

Den jsem zahájil nákupem oleje PP80 u pana Růžičky. Poté jsem vyrazil k Robertovi pro hotovou nápravu a spojovací tyč řízení. Montáž těchto zbylých dílů probíhala vcelku dobře, zpomalil jsem se pouze na dopasování levého štítu bubnu. Paknám se úplně nechtělo do bubnu, muselo se ubrat trochu materiálu. Nalil jsem olej a může se zkusit hadroleta projet. Přišel i Pepa, tomu zbývá namontovat zadní lampy a hadráka si dnes odveze domů. Já jsem nastartoval na dynamo přímo v dílně a vyrazil na zkušební jízdu na Balkán. V kostře se šroubovákem v zubech jsem mohl být dobrý terč pro PČR, ale žádnou hlídku jsem bohužel nepotkal. Jede to, všechny rychlosti lze lehce řadit, nevyskakují. Teď zbývá pořešit přední blatníky, oblečení a dostrojení. Paní Červinková mi sdělila, že plachty došije za týden, rychleji to nepůjde... Pepa nasedl do červeného draka a za tmy vystartoval domů. Docela brzy volal, že dojel bez obtíží, čímž má za sebou první zabíhací jízdečku.

Pobyt v garáži jsem věnoval spíše úklidu. Po pracovní smršti, která tu fičela v minulých dnech, to bylo nutné. Když Parník vypadal zase docela slušně poklizený, připravil jsem si kompletně reflektory na montáž. Černý lak, chromová obroučka a nové paraboly udělaly své – bude to prostě prvotřídní vzhled...

Když jsem si plánoval co nejefektivnější postup vpřed, řekl jsem si, že musím mít připraveno a namontováno vše co lze, aby mě nebrzdilo nic a mohlo se jen oblékat. Do zadní části jsem namontoval všechny patentky a turnikety a kobercem ještě vyčalounil zadní koš. Je to naše osvědčená metoda, pak se sem jen položí rezerva. Toť vše pro dnešek.

Další operace, kterou jsem na Velorexu vykonal, byla montáž reprobeden. Přesně po vzoru Erdy dle jeho šablony jsem vyřezal osazení, které jsem očalounil černou koženkou a bedny do nich zapustil. Tyto celky byly následně přišroubovány po stranách vpředu před dveřmi. Večer se nachýlil, následuje relaxace.

Brzy ráno vyrážím na burzu do Chotusic. Našel jsem tam třícestné reprobedny vhodné ještě dozadu, tak jsem je vzal a odpoledne pro ně natáhl kabeláž v bužírce. Velký den měl Pepa – vypravil se se svým strojem do Jihlavy, kde mu bude Jirka Řezník dělat jinou střechu na míru. Pepa vyjel v klidu dopoledne, tempo je záběhové, klidné, směr Kolín. Věrka se za ním vydala autem s hodinovým zpožděním, ale na trase ho nedohonila. Pepa jel v klidu, dělal tu a tam pausu, motoru bylo trochu teplo, vzhledem k počasí. Dojezd do Jihlavy byl v pořádku a bez závad. Chybička ale někde je v dobíjení, začala prosvěcovat kontrolka a evidentně tam je „upír“ . Budeme to muset zrevidovat, myslím, že chyba je v ne docela novém relé.

Ráno jsem vyrazil na Kolbenku na Bleší trhy, abych koupil rádio do mého hadráka. Vybral jsem myslím solidní Panasonic, přehrává MP3.Hned jsem jej odzkoušel, zvuk je slušný. Pepa včera z Jihlavy přivezl kufry, které nám Řezňa vyvinul, tak jsem ten svůj hned namontoval. Je tu i přídavný kufr pod nádrž z kapsami, čímž se úložní prostor ještě zvětšil. Čekám teď na telefon paní Červinkové, že má ušito...

Na dnešek jsem domluven s Klémou, že mu pomůžu s jeho elektrikou, přece jen jsem ji párkrát tahal, a tak se Kléma nebude trápit a časově to půjde rychleji. Máme kabely, veškerý elektromat, tak to snad půjde rychle. Taháme zapojujeme, začali jsme okolo 16 hodiny, ve 22 hodin bylo hotovo. Vše běží jako na drátkách, volá paní Červinková, ať si přijedu zítra pro plachty.

Dnešek je ve znamení cesty pro plachty. Jedeme s Michalem, taky tam něco má. Plachty jsem převzal i se sedadlem, vypadá to dobře. Před půlnocí jsme zpět, plán je takový, že ve čtvrtek a pátek mi Pepa pomůže s oblečením.

Namontoval jsem nádhernou palubní desku od Vaška, usadil jsem tachometr v mílích, namontoval strunu sytiče, a další komponenty, doutníkový popelníček a rádio. Vypadá to pěkně, uvidíme jak to bude vypadat v kombinaci s plachtami. Večer jsem odvez k Robertovi dveře na zašití.

Pepa dorazil po 17 hodině, jdeme na to. Pro urychlení oblékání jsem sám uchytil přední části předních boků, to lze v jednom. Napnuli jsme prahy, zadní boky, pak přitáhli zbytek předních boků. V tuto chvíli mohl hadrák dolů z koz, na pořadu je kapota, ale blíží se půlnoc a Pepa potřebuje stihnout bus v 23:38. Stačili jsme ještě chytit kapotu na přední tři turnikety a chytit ji pod rám čelního skla. Když Pepa odjel, namontoval jsem ještě přední blinkry, reflektory a zadní boční lampy a pochopitelně nezbytný nápisek Velorex. Před druhou hodinou ranní to balím, pokračování zase dneska.

Dnes jsem si řekl, že musím dokončit čalounění. Před Pepovým příchodem jsem zašil prahy. Jakmile dorazil vletěli jsme na kapotu, sedadlo a střechu s zadním čtvercem. Sedlo to všechno pěkně, jsem spokojen. Bez komplikací jsme vsadili okno a usadili na hotovo palubovku. Zbývá počkat na zašité dveře a na okna od Červinků. Pro zkušební jízdu dám dveře z Anglána.

Ráno jsem na blešáku koupil rádio pro Klému, na hadráka jsem namontoval motorek na stěrače a stěrač a zadní repráky. Pak jsem na nečekané pozvání vystartoval k Luďkovi na grilovačku.

Po návratu z Vysočiny jsem pokračoval finální montáží kufru – usadil jsem pásovinu pro zakončení kastlíku spolujezdce. Dále jsem si z pertinaxu vyrobil držák pro tři zásuvky na 12V a umístil je k ruční brzdě. Dva jsou otevřené, třetí má i klasický vršek se spirálou. Poslední dvě věci, které jsem udělal během výprasku od tureckých fotbalistů bylo potažení volantu a montáž reproduktoru pro CB. Teď tam musím dát nějaký blatníky, aby se dalo zajíždět.

Došlo na naložení 4 velorexů do kontejneru a jejich přepravu z Prahy do Bremenhafenu (vlakem), přes Atlantický oceán (lodí) do Norfolku a odtud vlakem do Chicaga. Cesta by velorexům měla trvat 25 dní. Nakládání se zúčastnila i ČT 24, která o naší expedici pořídila cca 8 minutovou reportáž, kterou je možné prohlédnout zde (začátek v 11:20h).

V médiích se články o naší expedici v těchto dnech roztrhnul pytel. Psali o nás v Hospodářských novinách, v MF Dnes, na iDNES, ČT 24, aj.

Vstávám ve 4:30 a balím věci z hromady do tašky. Včera jsem toho nějak nebyl schopen....S taškou a baťůžkem jsem dojel na Parník, kde jsem zanechal Bavoráka a přesedl k Vaškovi, který je tak hodný a hodí mě na letiště. Po šesté ráno jsem tam. Erda s Klémou už čekají na terminálu č.1. Startujeme před 8h s Airbusem do Londýna, kde čekáme na Boeing 747 Jumbo, který s námi poletí přes několik časových pásem, asi 9h do Chicaga. Na Heathrow prší, počasí nic moc. Sedíme v letištní hale a čekáme. Za drobné libry jsme si s Klémou koupili bagety a Erda jak jinak než sladký croissant. Je 12:55 (Londýnského času) a my startujeme parádním zaoceánským „vzdušným parníkem“ . Je tu 10 míst vedle sebe rozděleno 2 uličkami, v každém opěradle ja zabudována obrazovka, na výběr máme nespočet filmů a muziky všeho druhu. Chvíli po startu obědváme kuřátko a nepohrdneme ani nabídnutým Heinekenem. Všichni tři jsme si dali jako první film Indiana Jonese a království křišťálové lebky. Na monitoru lze také sledovat letové údaje včetně grafiky, takže víme, že jsem 11500m vysoko, máme rychlost 840km/h, venku je -47˚C a kolik času zbývá do cíle. Letíme okolo Grónska a nad Kanadou. S Erdou jsme si vypočetli, že od pobřeží Kanady do Chicaga má Jumbo lepší čas než sebelepší auto na ucpané D1 do Prahy. Let je o to pohodlnější, že není plně obsazeno a nesedíme těsně vedle sebe. Podle posledních informací by nás Glenn měl čekat na letišti. A to už Jumbo jet sedá na Chicagskou runway. Chicago nás přivítalo deštivým počasím. A je to tady, zdárně jsme doletěli do USA! Vstup do země byl nečekaně rychlý a hladký. Trika s logem R66 fungovaly jako zaklínadlo.

Všichni tři jdeme k jednomu okénku. První jde Kléma, otiskne si prsty, nechá se vyfotit a vysvětlí úředníkovi, jedeme na R66. Na otázku, zda to máme na týden, nebo na dva Kléma s klidem odpoví, že na měsíc. Úředník se jen udiveně zasmál, popřál Klémovi šťastnou cestu a Kléma byl Americe. Po Klémovi jsem prošel stejně hladce i já a Erdy se už ani na nic neptal, jen popřál šťastnou cestu a slíbil, že od zítřka bude lepší počasí. Tak jsme v Americe, ještě musíme projít celní kontrolou. Dva celníci si nás přizvali ke stolku, koukli na naše expediční trička, zeptali se, jestli opravdu jedeme na R66, zasmáli se a pustili nás hladce, teď už definitivně do USA. Naše zavazadla jsme také našli bez komplikací. Glenn na nás čekal v hale, má v ruce kameru a naše entré historicky zaznamenal. Sedáme s Glennem do auta a jedeme do obchodního centra, kde v T-mobile Erda kupuje sim kartu na 600 volných minut pro volání pro USA.

Změna času je docela zajímavá záležitost. Od rána člověk letí proti časovým pásmům, doletí na místo, měl by jít spát, protože je 23h, ale ouha v Americe je bílý den a 16h odpoledne. Naše organismy to zatím snášejí dobře, máme hlad. Glenn domluvil, že už dnes máme dojet do české restaurace Klas, kde pro nás šéf Frank připravil „malou“ večeři. Restaurace Klas je velmi příjemný podnik, kde před námi již nalezli útočiště takové osobnosti jako hudební skupina Čechomor, Druhá tráva nebo Al Capone. A tak v noci-ve 2h českého času baštíme nefalšovanou polévku s játrovými knedlíčky a poté přichází další útok na naše žaludky v podobě kuřecích řízků, smažených sýrů a kusů pečených kachen. K tomu bylo na výběr zelí, bramborová kaše a bramborový salát...Neuvěřitelné. K tomu jsme si poroučeli točené Krušovice a Staropramen. Frank má předky v Mariánských Lázních, velmi pěkně jsme se seznámili a začali jsme mu říkat Franto. Na závěr této noční hostiny Franta přinesl Becherovku, která nám sedla na trávení. Po 22h místního času (5h ráno v Čechách) sedáme do auta, Glenn nás veze ještě na chvíli k němu domů, koukáme na maily a také na jeho Velorex. Slíbili jsme, že zítra se mu na něj podíváme ještě více servisně. Únava se už hlásí, od Glenna jsme popojeli kousek dál do Motelu 6, kde dnes máme zarezervované spaní. V celku se nám daří usnout po 31hodinovém dni, musíme naše organismy rychle přeučit na nový čas.

Ráno vstáváme v 9:00. Dnes by měly dorazit hadráky do skladu a zároveň přiletí zbytek členů naší expedice – Pepa s Věrkou. Jdeme přes ulici do „snídaňové kavárny“. Klasika, jak z amerického filmu. Servírka nás usadila do boxu. Chvíli přemýšlíme nad čtyřstránkovým snídaňovým lístkem a pak si všichni tři dáváme vaječnou omeletu s párkem, nebo slaninou a opečené brambory. Porce je to spíše jako na oběd, než na snídani. Zrovna když jsme končili, tak přišel Glenn. Zaplatili jsme tedy, v motelu rychle pobalili a vydali se s Glennem k němu domů. Musíme totiž stejně čekat na zprávu ze skladu, kdy tam přijede náš kontejner. V mezičase jsme Glennovi trochu poštelovali jeho hadráka (myslím, že byl rád) a nedočkavě jsme provedli naši první jízdu hadrákem v USA – tu zkušební.

A hle, kolem jedné hodiny volá Dianna z přepravní firmy, že naše hadráky právě dorazily do skladu. To je skvělé, okamžitě nasedáme s Glennem do auta a za cca dvacet minut jsme ve skladu. Náš kontejner jsme bezpečně poznali už z dálky. Vykládání našich strojů jsme se však už nezúčastnili. Všechny čtyři již stály ve skladu. Takže rychlá oživovací akce. Odizolovat a zapojit baterku, nainstalovat zpět antény, narovnat zrcátka a stroje jsou připraveny k opuštění skladu. Je po třetí hodině odpolední. Shodli jsme se, že nejlepší bude, když Glenn zajede na letiště pro Pepu s Věrkou a my zatím venku na parkovišti před skladem dopřipravíme hadráky. Takže zatímco Glenn čeká na letišti, my hustíme kola, leštíme čelní skla a Tomáš dodělává své resty na předním tlumiči. Před pátou konečně dorazil z letiště i zbytek naší výpravy (na rozdíl od nás měli téměř hodinovou frontu na imigračním). Vše ji přichystáno, tak na nic nečekáme, nasedáme a s krátkou přestávkou na natankování jedeme do města do restaurace Klas, našeho dnešního (a zítřejšího) příbytku.

Frank už nás čeká. Vybalit, ubytovat a jdeme na večeři. Je tu i Glennův známý Ray, který přijel svým Velorexem. Menu je opět bohaté, kachna, ryba, vepřové, Krušovice. Jíme, vykládáme. U stolu je i další Glennův známý, který vydává časopis o „mini car“ a zítra na party by rád udělal fotky našich hadráků na obálku příštího vydání časopisu.

Okolo desáté jdou Pepa s Věrkou spát. Nedivím se jim, ze včerejška vím, jaké to takhle hned po příletu je. My tři Tomášové ještě zůstáváme. Tmelíme kolektiv s Glennem a Rayem za pomoci Krušovic až do půlnoci. Americkou hospodu dodnes ještě nikdo z nás nezavíral. Všechno je jednou poprvé. Jdeme spát, zítra nás čeká náročný den. Nejedná se však o polykání kilometru, ale o párty pořádanou na naši počest a s účastí amerických/českých vozidel typu Velorex, ČZ a jiných zajímavostí. Ale o tom až zítra.

Je to až k nevíře, ale vstávám už v osm hodin. Ostatní jsou již vzhůru a studují mapu, píší deník a seznamují se s ovládáním nové kamery. Snažíme se dostát svému slibu a na naše expediční webové stránky doplnit první záznamy deníku. Mezitím za námi přišel Frank a donesl nám kávu a vánočku ke snídani. Po deváté slyšíme z ulice nezaměnitelný zvuk hadráka. To přijíždí Glenn se svým polským známým Bobem a s Rayem. Ray bydlí za několika rohy, a tak po té, co přivezl svého druhého hadráka (prvního nechal před hospodou přes noc od včerejška vedle těch našich), vrátil se ještě pro ČeZetu skútr – tak zvané prase. Před hospodou je tak vedle našich rázem o čtyři hadráky více. Jdeme ven, uznale hodnotíme zejména původní stav Bobova patiňáka. Postupně přicházejí lidé, vesměs česky mluvící. Obdivují naše stroje a pět bláznů rozhodnutých dojet s nimi až do LA. Připadáme si jako na srazu v Čechách. Tomáš mezitím stihl seřídit Rayovy jeho velorexy. Oba jsou velmi spokojeni. Ray, že mu to jede, jak nikdy před tím, a Tomáš, že se mohl opět povrtat v americkém hadráku. Dále přijíždí starý mercedes, náš známý, Jim, vydavatel „Micro Car časopisu“ se svým Janusem, vozítkem firmy Zundap, podobný typu Isetta. K tomu přijela pěkná Jawa panelka Sport. Tomáš neodolal a postupně provedl redakční test všech jednostopých a třístopých vozidel, která se na tomto srazu objevila.

Glenn této akci udělal reklamu mezi známými, takže lidé se rovnou ptají, které jsou „Ony“ čtyři stroje. Někdo je překvapen, že chceme jet až do LA, někdo se neznale ptá, jestli pak pojedeme zpátky do Chicaga. Máme informaci, že na cestě je i vnuk Františka Stránského (jednoho z vynálezců Velorexu).

Po desáté přijíždí reportér místních novin i s kameramanem. Věrka, coby naše vedoucí pro public relations, zcela bez ostychu poskytuje rozhovor, který vrcholí svezením reportéra kolem bloku za stálého sledování kamerou. Věrka řídí a veze reportéra, já je sleduji v těsném závěsu s kameramanem. Rozhovor bude v novinách „Chicago Sun Times“ a obrazová reportáž na jejich internetových stránkách.

Jakmile jsme se vrátili, již nás čeká fotografování na titulní stránku „Micro Car“ časopisu. Jim si nás šteluje a fotí z přistavených štaflí. Prostě je to honička.

Celé dopoledne postáváme před hospodou na sluníčku, takže je na čase jít se trochu občerstvit dovnitř. Jak tak popíjíme, přichází člověk se slovy: „Kdo z vás zná Tomáše Bartoše?“ Tak se hlásím. Příchozí je Leoš, známý mého kolegy z práce. Svět je malý. A v následujících minutách vstupuje do baru Pavel Stránský, vnuk slavného děda. Vykládáme si o Velorexech na Parníku (na tom pravém v České Třebové). Také jsme dostali podrobnou automapu USA, dokonce s věnováním a autogramem.

Dopíjíme, dojídáme. Máme v plánu vyjet do centra Chicaga, do downtownu. Glenn však přichází se zprávou, že každou chvíli dorazí další reportér z chicagské kabelové televize udělat s námi interview pro pořad „Motor Sports Unlimited“. A už je tu Bill. Je to takový Přemek Podlaha speciálně přes auta. Tak jsme mu nastrčili Věrku. Věrka je před kamerou jako doma, na otázky odpovídá větami celými, rozvinutými a stále se široce po americku usmívá. Nakonec jsme se před kamerou postupně vystřídali všichni. Když Bill vyřídil naší expedici, vrhl se na Franka. Frank pózuje před svou hospodou a Věrka mu sekunduje. Je to fajn, protože pro Franka to je reklama a za to jak se o nás stará si ji rozhodně zaslouží. Jestli jsem to dosud nezmínil, tak Frank nám poskytl ubytování ve své restauraci za cenu více než příznivou a jídlo a pití u něj máme zcela zdarma.

Po šesté hodině konečně můžeme vyrazit do Chicaga. Pojedeme našima hadrákama a přidají se k nám Glenn s Rayem se svými stroji, Frank na Harleyi a Leoš jako doprovodné vozidlo na skútru. Glenn se s tím moc nemaže. Je vidět, že jezdí rád na „full dumpling“ a okolního provozu se nebojí. A tak po projetí hlavní třídy Cermaks Road se ocitáme na městské highway. Glenn jezdí zásadně prostředním pruhem a Tomáš si libuje, že po pětiproudé dálnici ještě nejel. Trochu jsme si pobloudili, projeli se okolo Michiganského jezera a v podstatě započali naši pouť po R66 průjezdem okolo „Art Museum“, kde R66 oficiálně začíná. Pokračujeme teď už setmělým Chicagem, pozorujeme noční život velkoměsta a fotíme se u mrakodrapů. Jelikož na nás v Klasu čeká večeře, vracíme se zpět. Přijíždíme za deset minut devět, což je za pět minut dvanáct, jelikož jídlo máme připravené na devátou. Po příjezdu uklízíme naše čtyři hadráky do Frankovy garáže, kterou jsme nejprve museli trošku přeorganizovat. Jsme po náročném dni docela unaveni a zítra nás čeká brzké vstávání, takže po tradičně bohaté večeři ani moc neponocujeme.

Vstáváme okolo sedmé, včera jsme si stanovili odjezd na osmou. Chvíli se ještě věnujeme administrativní činnosti v našem výpočetním středisku, Pepa s Klémou připravují data do navigace. Nejsme otroky času, a tak po osmé jdeme vytáhnout hadráky z garáže. Balíme věci do zavazadlových prostor našich strojů, tvoříme skupinové foto společně s Glennem, Rayem, Bobem a Frankem, kteří nás budou doprovázet prvních X kilometrů naší cesty. Těsně před odjezdem fasujeme od Franka sklenici utopenců a dva bochníky výborného čerstvého domácího chleba. Úderem deváté hodiny a dvanácté minuty vyrážíme.

Pepa za pomoci elektronické navigace, kterou jistí a podporuje Věrka, vede naši kolonu. Projíždíme Chicagem, dostáváme se na předměstí a před jedenáctou zastavujeme za Romeoville u benzinové pumpy. Jsme vyprahlí, potřebujeme si koupit něco k pití. Tomáš při té příležitosti poladil Bobův stroj, namazali jsme řetězy a pokračujeme v jízdě. Přes Joliet, Elwood a zastavujeme ve Wilmingtonu u velké sochy „Raketového muže“. Je to první „66 Roadside Atraction“ na cestě. Zatímco se fotíme přijíždí Leoš s doprovodným skútrem. Za zmínku stojí naše zeměpisno – desinformační aktivita v místním fastfoodu. Mají zde tablo s mapkou R66 a na něm osm emblémů se jménem státu, kterým cesta prochází. A Věrka, za naší nadšené podpory, na mapku nalepila naši nálepku, stylisticky shodnou s emblémy. Na místě názvu státu je však nápis VELOREX. Čili ode dneška se zde návštěvníci dozvědí, že R66 prochází ne osmi ale devíti státy a ten devátý se jmenuje Velorex (viz fotogalerie).

Naše další zastávka je v obci Dwight u staré benzinové stanice. Vše si pěkně prohlížíme a zapisujeme se do návštěvní knihy. Paní „pumpařka“ je překvapená a nadšená našimi vozítky a děkuje nám, že jsme se u ní zastavili.

V následující vísce se zastavujeme na jídlo. Je to náš první americký oběd a zároven poslední společný s „Velorex týmem Chicago“. Po něm jsme se totiž rozloučili s našimi chicagskými přáteli. Pro většinu z nich byla výjíždka s námi to nejdelší, co dosud se svými Velorexy absolvovali. Nyní je čeká cca 140km cesty zpět. Štastnou cestu si tak přejeme celkem oprávněně navzájem.

15:00 - Od teď pokračujeme již sami. Přes Pontiac, Bloomington, Atlantu (zde je velká socha HotDog Mana) do Lincolnu. Už je po sedmé večer a je na čase najít si nocleh. První motel, Budget Inn, po shlédnutí opouštíme. Pokoje sice nebyly tak špatné, jak to z venku vypadalo (vlastně byly docela pěkné a za slušnou cenu), ale nemožnost připojit se na internet nás přesvědčila, zkusit jěště něco jiného. Dost se nám to vyplatilo, protože o kus dál jsme v „Super 8 Motel“ našli pokoj za ještě lepší cenu (pro všech pět za 110$) s internetovým připojením, bazénem a snídaní v ceně. Do bazénu jsme sice nešli, zato ted můžeme dopsat další část deníku, probrat fotky a zaktualizovat naše webové stránky.

Všichni vstáváme okolo sedmé hodiny. Okamžitě jsme rozběhli výpočetní středisko: Pepa přidává fotky do deníku, ladí se trasa do navigace. Poté odchází na snídani, která je v ceně noclehu. Dáváme si kávu, cornflakes, koblížky, atd. Venku se bohužel znovu rozpršelo, a to velmi. Nicméně, my musíme jet dál, což se daří realizovat okolo 9:45. Déšť po chvíli ustává, ale rozhodně není žádný „sanšajn“. S bouří v zádech opouštíme město Lincoln. Po chvíli jízdy zastavujeme u malebného nefungujícího podniku Pig Hip, který v současnosti žije pouze z minulosti (v roce 2007 vyhořel). Velmi rádi s námi nostalgicky zavzpomínali jeho 91-letí čiperní majitelé.

Co by dup, což je takový překladatelský oříšek, jsme dojeli do hlavního města státu Illinois – Springfieldu. Je to rodiště slavného Abrahama Lincolna a navíc tu žije povedená rodinka Simpsonových (ani jednoho jsme však neviděli). Kléma jako jediný frčí bez střechy, jelikož razí teorii „přelétajících kapek“. Ovšem za Springfieldem se přesvědčuje o mylnosti své teorie, rovněž nasazuje, když už je celý mokrý. Z nebe srší hromy blesky, v jeden okamžik není skoro nic vidět. Místní říkají, že padají kočky a psi. Bereme benzín a dáváme si oběd v fast foodu Subway. Na těchto podnicích je zajímavé to, že si člověk může doplňovat kelímek s nápojem, dokud nepraskne, a to za cenu jednoho pití. Déšť ustává, pokračujeme dále po „Mother Road“ směrem na St. Louis.

Při další pauzičce zkoumáme drobnou vůli Pepova ventilátoru, zatím v toleranci a Erda si dotahuje povolené výfukové koleno. Začíná zase slunce žár, střechy jdou rázem dolů. Další pěkné městečko na naší pouti je Carlinville. Fotíme malebné náměstí a pokračujeme dál. Pepa si všiml, že Klémovi něco cinká u zadního kola. Tu a tam konfrontujeme navigaci s mapou, vyžaduje-li to situace, zastavíme na krátkou poradu.

Po jednom takovém zastavení přišla první expediční porucha... Jedu za Klémou, který najednou nejel. Pohledem vidím, že řetěz není tam kde má být, nýbrž na krycím plechu vedle ní! Mysleli jsme si napřed, že příčinou jest volný řetěz, ale ouha... Rozeta je očesaná jako podzimní jabloň, a to z levé strany, na šířku obyčejného úzkého řetězu, ne-li více. Zkoumáme příčinu. Shodli jsme se, že Kléma měl kolo v kyvce nasazené nakřivo. Rozety sebou vezeme dvě náhradní, výměna jde rychle. Objevil se tu ale zástupný problém a to, že laminátový blatník byl usazován podle kola a při jeho zásadním posunu šlo kolo do něj. Naštěstí jde laminát dobře řezat pilkou... Hotovo, opraveno, budeme to hlídat, jedeme dále.

Před námi je St. Louis. Vjíždíme do něj dělnickou čtvrtí, černoši pálí v barelech ohně, přesně jako v amerických filmech. Nedej Bože, aby nám to tady chcíplo. Chceme omrknout největší místní pamětihodnost-Great Arch. Je to v podstatě vysoký bílý oblouk a tím to hasne. S překročením řeky Mississippi jsme noblesně opustili stát Illinois a vstoupili do státu Missouri. Při výjezdu z města nasazujeme preventivně střechy, neb blesky na nebi nevěstí nic dobrého. Začíná pršet, hodně fouká a spadla tma. K motelu to máme asi 20km, klesáme malebným kaňonem, kde se lyžuje (v zimě). Se změnou státu se naštěstí mění charakter krajiny: po placatém Illinois s kukuřičnými poli, Missouri nabízí kopcovitý terén a lesy. Finiš do motelu ve městě Eureka pálíme na „full dumpling“, protože jeden z členů expedice musí neodkladně na malou. Domluvili jsme pokoje a Věrka konečně našla onu místnost. Jsme docela hodně stahaní, usnuli jsme jako batolata.

Vstáváme po sedmé, venku je oblačno, ale neprší. Provádíme ranní internetovou administrativu, Kléma provádí ranní preventivní servisní kontrolu svého hadráka. Před osmou jdeme na snídani. Ta je opět v ceně ubytování. V nabídce jsou káva, čaj, džus, koblížky, chléb na tousty a těsto s poloautomatem na vafle. K tomu máslo a marmelády. Po snídani ještě dokončujeme práci na webových stránkách. Takže reálně odjíždíme až lehce po deváté, poté co jsme i my ostatní zkontrolovali stav oleje v převodovce.

Opouštíme městečko Eureka a jedeme, většinou paralelně s dálnicí, po staré R66. Krajina se změnila (vlastně již včera, ale to jsme za tmy tak dobře neviděli), cesta se houpá nahoru, dolu. Žádné extrémní kopce, jen zvlněná krajina s lesy a loukami. Je to příjemnější a i hadrákům to prospívá více, než monotonní jízda typu „za čtyři lehká noha, chudá směs“.

Přijíždíme do Stantonu, kde je muzeum hraček a muzeum Jasse Jamese, takového amerického Jánošíka, o kterém se zpívá i u nás doma. Fotíme se u billboardu před muzeem.

Po půl jedné nás vítá Cuba. Obec s velmi pěknou restaurací, která se chlubí tím, že v ní dělají nejlepší barbeque ve státě Missouri. To ale pochopitelně musí posoudit zákazník, tedy my. Restaurace nás z venku zaujala natolik, že vstupu dovnitř předcházely téměř půlhodinové manévry s hadrákama, foťákem a kamerou. Když ale konečně došlo i na jídlo, museli jsme uznat, že reklama byla pravdivá. Najedli jsme se k prasknutí. Představte si pečenou bramboru velikosti čtvrtky chleba, rozříznutou na půl a přelitou hovězím masem ve sladkokyselé omáčce s fazolemi a strouhaným sýrem. K tomu zelný salát coleslaw a coly co kdo vypije. Však jsme také tento podnik opustili až po hodině spokojeného pomlaskávání. Opouštíme hospodu a projíždíme Cubou. Mají tu podél silnice pěkné fresky připomínající dobu největší slávy hlavní silnice Ameriky.

V následující obci Fanning zastavujeme u obchodu se suvenýry, styl R66. Po krátké přestávce jedeme dál přes St. James, Rolla, a dokonce nás navigace prohnala i kouskem národního lesního parku Marka Twaina. To, když jsme se rozhodli vyhnout se jízdě po dálnici a zvolili raději krajinomalebnou objížďku.

Už jsme opět na původní trase - stará čtyřproudovka R66. A vzápětí opět sjíždíme, abychom se podívali na zajímavost jménem „Devils Elbow“. Je to kus staré železniční tratě s mostem. Dobré, ale když to srovnám s výletem na Kokořín ... A tak se po chvíli od Ďáblova lokte vracíme zpět na R 66 a blížíme se k místu našeho dnešního finále. Pro změnu zkusíme motel Best Western. Vypadá pěkně, internet a snídaně je už pro nás standard. Dokonce tu je i venkovní bazén, který Tomáš neváhal hned vyzkoušet. Jedna perlička: po objednání pokoje pro pět lidí, jsme zjistili, že tu jsou jen dvě postele - ale neber to, za tu cenu. Věrka se tedy šla zeptat, zda by nebyl alespoň polštář navíc. Pán odešel dozadu a místo s polštářem se vrátil s klíčem (rozuměj magnetickou kartou) od dalšího pokoje, řka, že nám jej nebude účtovat, jen ať to nikde neříkáme. (Tato humorná poznámka se nebude překládat do anglické verze :-) )

Zatímco píši tyto řádky, u druhého počítače zasedá komise pro výběr fotek do internetové fotogalerie. Je to boj.

A mimochodem, dnešek byl bez závad, když nepočítám mé večerní dotahování povolených výfukových kolen jako údržbu.

Náš pokoj je v půl osmé na nohou, neb chceme vyjet co nejdříve. Vedlejší pokoj naše úsilí malinko brzdí :-), ale na snídani doráží Pepa s Věrkou v raketovém stylu. Během bohaté snídaně začínáme s napětím sledovat dráhu hurikánu IKE, který by mohl, jak vidno, křížit naší cestu a tím i naše plány. Kléma přemýšlí jak za pomocí vypůjčeného texaského bagru vytvoří okopy pro naše velorexy...

Vyrážíme po deváté. Nabíráme palivo a jedeme směr Joplin, Missouri. Krajina se stále sympaticky vlní, frčí se vcelku příjemně, vesměs podél dálnice. Neustále musíme odpovídat na dotazy konsternovaných domorodců, čím to jedeme, odkud jsme, jak rychle to jede, a co to žere. Na jedné z nekonečných „čtyřkových“ rovinek, Kléma hlásí, že mu opakovaně vyskakuje čtyřka. Zastavujeme opodál a jako první pokus o nápravu Kléma přesazuje páčku řazení na tisíci-hranu. Pokus sice dobrý, ale kvalt nedrží a nedrží. V podstatě jsme začali velmi reálně uvažovat o noční šichtě v podobě výměny vidličky a řadícího automatu. Nicméně chceme ujet naplánovanou trasu a řešit vše až večer. Po chvíli další jízdy zastavujeme v Paris Springs u malebné benzínové pumpy Sinclaire. Ochotný pan šéf se s námi fotí a dává nám další tipy kam se podívat a kde poobědvat.

Jedeme dnes méně městy a tak cesta docela odsýpá, i když Kléma pořád neúnavně vrací čtyřku z neutrálu do chodu. Poobědvali jsem opět velmi dobře, ve stylové restauraci, kterou vede dcera majitele navštívené pumpy. Jedeme dál s plnými žaludky. Nikdo by myslím nepohrdl siestou. Teď nás čeká skanzen Red Oak II plný starých budov a nádherných velkých amerických auťáků z 50. let.

Kléma je nadšen, protože přišel na styl jízdy (hra s mezi-plyny a změnou otáček), kdy neposlušná čtyřka najednou začala držet.

Pro zatím opouštíme půlení motoru a směřujeme na Joplin. Kléma má dnes asi svůj den, neboť se mu ulomil držák reflektoru. Lampu jsme demontovali s tím, že ráno najdeme dílnu se svářečkou a problém odstraníme. Překračujeme hranice Kansasu, kde jsme v Rivertonu navštívili obchůdek místní Asociace R66. Délka R66 přes Kansas je pouhých 14 mil, přesto tu plánujeme spaní. Fotíme se na Rainbow Bridge a za šera dojíždíme k motelu Baxter Inn ve městečku Baxter. Ubytovali jsme se a ještě si zajeli do Taco Bell na mexickou svačinku před spaním. Venku se rozpršelo, ale na noc je to fuk, uvidíme, co nás čeká zítra.

Ráno v Kansasu, odpoledne v Oklahomě. Dnes jsme měli motel bez snídaně, takže jej opouštíme poměrně brzy – chvilku po osmé. Je zataženo, ale zatím neprší. Na snídani jedeme asi kilometr směrem do města Baxter Springs do podniku Weston Cafe . Klasika, vaječná omeleta s opečenými brambory, nebo bez, toust, káva, džus. Místní stařenka od sousedního stolu je unešena našimi vozítky, je nadšena, že jsme se zastavili na snídani právě u nich, a v Baxteru a v Kansasu vůbec. Po deváté opouštíme sňídaňovou restauraci a s ní i Baxter. Myšlenku na sundání střechy bezpečně zaplaší první kapky deště. Jen Kléma je vodní živel a nějaké ta kapka jej neodradí od jízdy „na kabrio“.

Za neustávajícího drobného deště opouštíme Kansas a vjíždíme do státu Oklahoma. Stále hledáme nějakou dílnu, kde bychom mohli nechat přivařit Klémovo upadlé světlo. Po jednom neúspěšném pokusu v obci Commerce zastavujeme v Miami u autodílny – lakovny. Jsou zde dobře vybaveni a jistě nás neodmítnou. Po velmi krátkém zhodnocení našeho problému, jde jeden ze servismanů pro svářečku a pneumatickou brusku. Jde to jako na drátkách. Během tří minut máme odstrojenou plachtu pravého předního boku, demontovaný blinkr a odpojenou baterku a v následujících pěti minutách je vše obroušeno, zavařeno a začištěno. Technici F1 by se za takový výkon nemuseli stydět. Teď už jen přidělat a zapojit blinkr a světlo, vyzkoušet a ... funguje. Více času než vlastní oprava nám zabrala následující konverzace na téma naše výprava a ta „cool vozítka“.

Mezi tím se rozpršelo docela dost, takže i Kléma nasadil střechu. Projíždíme úsek, kde je ještě původní cesta R66 z dvacátých let. Je to znát. Starý rozpraskaný asfalt místy přechází v čistokrevnou šotolinu. Úsek však není dlouhý a brzy jej vystřídá široký hladký asfalt nové silnice. Valíme to co to dá. Zdá se, že i Kléma našel způsob, jak domluvit své převodovce a podle hesla „závadu identifikovat a naučit se s ní žít“ jede jak drak.

V Claremore jsme se zastavil na oběd v čínském fast foodu. Jídlo mi zde připadá stejné jako u nás, nic zvláštního. Dnes nám to jede dost dobře, do cíle dnešní etapy už nám nezbývá mnoho.

Vjíždíme do Tulsy, druhého největšího města v Oklahomě. Přestalo pršet, zůstalo jen nepříjemné vlhko (nepříjemné pro nás, ale motorům to svědčí). Mrakodrapy na horizontu vybízejí k propagační fotce. Tomáš dokonce přemluvil kolemjdoucího afroameričana ke společné fotce. To je ta pravá Amerika. Černoch, mrakodrap a .. hadrák.

Z Tulsy je to co by kamenem dohodil do Sapulpy, cíle naší dnešní cesty. A tak v pět hodin přistáváme před motelem Super8. Když paní na recepci viděla, čím jsme přijeli, sama nám nabídla, ať zaparkujeme pod střechou před vchodem. Je tam vidět z recepce a také se nemusíme bát, kdyby sem náhodou hurikán Ike přivál z jihu nějaké kroupy.

Zatím co jsme byli „on the road“, ozval se nám na email člověk z Tulsy. Zná Glenna a rád by se ještě s přáteli krajany s námi setkali. Jakmile jsme si přečetli zprávu, Věrka vzala telefon a domluvili jsme se na setkání u našeho motelu. Z Tulsy to není daleko.

Lehce po 20:30h dorazila výprava Čechoslováků z Tulsy. Lubor, Drahuška, Tomáš a Vojta. Všichni žijí v Tulse již delší dobu. Dohodli jsme se, že půjdeme do Libanonské restaurace Freddie's steak house, která je hned vedle motelu. Obsluhuje nás velmi ochotný pán, který vypadá jak Jacque Clouseau z Růžového Pantera. Hned si píše do svého deníčku, jak se česky řekne děkuji a prosím. Hned to na nás zkouší.

Večeře byla výtečná. Grilovaná žebírka, steaky, lososi, ke všemu salát, pečená brambora a spoustu dalších příloh. V družné atmosféře se přesunujeme, tentokrát už vozy do typického amerického pajzlu, kde servírují pivo v kýblu s ledem a hrají dobře, ale příliš hlasitě. Díky naším novým přátelům jsme poznali Ameriku taky z trochu jiné stránky. Večer strávený s nimi byl moc fajn a my jim za něj moc děkujeme.

Po náročném večeru dnes vstáváme trochu později. Na devátou na snídani a před desátou vyrážíme opět na cestu. Je teplo, oblačno a děsně vlhko. Sledujeme R66 po trase, kudy vedla v třicátých letech. Je to znát na jejím stavu. V jednom místě silnice končí zavřeným mostem a my musíme své stroje obrátit. Na silnici kromě přejetých kojotů přibývají i přejeté želvy a pásovci. Na jednom úseku jsme dokonce na cestě viděli živou želvu a hada.

Začíná se výrazně oteplovat, teploměr v Tomášově hadráku ukazuje venkovní teplotu 35˚C , vnitřní teplotu 46˚C. Motory se taví a nám se zapalují lýtka .. horkým vzduchem proudícím z motorového prostoru průduchy pod sedačkou. Každá pauza na chladnutí motorů je vítána.

V Davenportu je u silnice jeden z obchodů ve stylu R66, tak u něj zastavujeme. A protože už zase máme hlad a je doba oběda, jdeme vyzkoušet zdejší pohostinství „Gar Woodys“. Během oběda jsme měli i malé zpestření. Ještě než jsme všichni dostali svůj vytoužený pokrm, přisedl si k nám chlapík a hned se začal vyptávat. Odkud jsme, kam jedeme, co to je za vozítka, atd. A když vytáhl tužku a začal si dělat poznámky, bylo nám to jasné. Ano, ten člověk byl z místních novin. Jel kolem restaurace, uviděl něco, co na R66 ještě nezažil, tak o nás chce napsat článek. Proč ne.

Po obědě, se na radu novináře, jedeme podívat do Davenportu na dvě malby na zdi, prý největší na R66. U nich nás odchytla starší paní z Asociace R66. Dává nám výklad k namalovaným výjevům a také si nás fotí. Prý nám pošle výtisk brožury o R66. Děkujeme, bye bye.

Je vážně dost horko. Motory se ale stále drží, přestože by se na nich daly smažit vajíčka. Bereme to jako takové cvičení na nadcházející pouštní úseky.

S jednou chladící přestávkou jsme dojeli na předměstí Arcadie. U silnice je dílna se starou benzinovou pumpou, tak se tam jdeme podívat. Po příjezdu na dvorek vychází z dílny starší pán v montérkách. A hned: „Kolik vás je? Jeden, dva, tři, čtyři, tak to tu bude pět tříkolek. Já mám také jednu.“ To se musíme podívat. Moc pěkně vybavená dílna. Na heveru u stropu zrenovovaná stará bugatka a na place rozestavěná tříkolka vlastní konstrukce. Vypadá dost dobře, koncept Velorex, čili dvě kola ve předu, jedno vzadu. Motor tam má z opodál stojícího vraku Chevroletu, palubovou desku též. Šikovný kutil. Samozřejmě ho zajímají naše tříkolky a fotí si je. Pak nám ukazuje ještě téměř dokončenou renovaci Fordu T. Na oplátku mu Pepa nabídl svezení v jeho hadráku.

Ještě než jsme se rozloučili, zkontroloval Kléma preventivně včera zavařené světlo. A ejhle, zatím drží, ale už je vidět další prasklina. A zde je to správné místo, kde to řešit. Kléma vysvětlil pánovi-kutilovi svůj problém a už připravuje hadráka na vaření. Včera vařil reflektor profesionál, takže to bylo rychlé. Dnes dělá stejnou práci kutil, takže to bude bytelné. A je to tak, po tomto zásahu světlo rozhodně neupadne. Pán za práci nic nechtěl, tak mu Kléma dal alespoň jedno expediční triko s Velorexem.

Z Arcadie je to už jen kousek do Oklahoma City, kde dnes a zítra budeme ubytováni u Věrčiny host-mother z jejich studentských let, Amandy.

Amanda nás nadšeně přivítala, stejně jako její roztomilí jezevčíci Maggie a Magic, a hned nabídla možnost uložení našich strojů v jejích garáži. Přeskládali jsme motocykly, kabriolet a sekačky na trávu a 4 hadráci jsou pod střechou.

Po výtečné večeři jsme provedli redakční radu a výsledkem je další reportáž k Vaší ranní kávě.

Dnešní noc byla příjemná změna. Konečně jsem srovnal záda na rovné podlaze s měkkým kobercem. Vstáváme před devátou a chystáme se vyrazit hadrákama na společnou snídani, kterou zorganizovala Andrea z Oklahomské University, rodačka z Brna. Rádi by se tam s námi setkali lidé, kteří se právě na této univerzitě zabývají správou a rozvojem scénických cest v Oklahomě, tedy i Route 66.

Dnes máme naplánován odpočinkový a servisní den v Oklahoma City. Alespoň bude čas na to napsat pár všeobecných postřehů z naší dosavadní cesty.

Doprava:
Na různé zvláštnosti amerických dopravních předpisů jsme sice byli teoreticky připraveni, leč šedá je teorie ... . Na křižovatkách se neuplatňuje pravidlo pravé ruky, přednost je všude upravena značkami, většinou stopkami. Velmi často jsou stopky na všech příjezdech do křižovatky s poznámkou „4 ways“ nebo „all ways“. Z počátku jsme si mysleli, že právě toto nám bude dělat největší problémy. Princip je to však velmi jednoduchý a účinný. Prostě všechna auta přijíždějící do křižovatky se chovají, jako by dávala přednost. Z křižovatky pak odjíždějí ve stejném pořadí, v jakém do ní přijeli. Pokud se nedohodnou jinak. U nás by něco takového asi neprošlo, když si představím, jak má většina řidičů problém s obyčejným pravidlem zipu. Kupodivu zde to funguje velmi dobře a myslím, že mohu říci, že jsme si na to zvykli celkem záhy.

O něco větší záludností jsou světelné křižovatky. Nepříjemné je, že semafory jsou zásadně až za křižovatkou, takže když zastavíte pod semaforem, tak už je pozdě. Na semaforech je možno odbočovat doprava i na červenou, pokud to není výslovně zakázáno doplňkovou cedulí. Zatím jsme zde viděli jen jednu dopravní nehodu a tu jsme vlastně způsobili my, nepřímo. To se tak stane, když se řidič protijedoucího vozu nevěnuje řízení, kouká, kde jaký hadrák lítá a nevšimne si, že před ním jedoucí auto zabrzdilo.

Cesta na snídani se stala malým dobrodružstvím. Jedeme asi hodinu do jiné části města a celou tu dobu se na nás z oblohy valí proudy vody. Jedeme v levém pruhu, protože z pravého se stal potok zpestřený tůněmi na křižovatkách. Amanda jede před námi jako lodivod ve svém kabrioletu a razí nám cestu. V restauraci už nás všichni čekají. Následuje taková běžná americká snídaně v kolektivu cca 15 lidí. Jsou tu lidé s univerzity, Andrea s rodinou, Amanda a její rodiče a člověk z ministerstva dopravy státu Oklahoma. A když jsme v jednu hodinu skončili, všichni se přesunuli ven, kde za mírného deště Tomáš pořádal pro všechny zúčastněné projížďky v červeném hadráku. Všichni byli nadšeni.

Jedeme zpátky k Amandě. Nás řidiče čeká preventivní prohlídka našich strojů, zatímco Věrka s Amandou pojedou nakupovat na večerní party.

A tak dotahujeme výfuky, kontrolujeme kola a brzdy, Tomáš seřizuje sbíhavost kol. Opět začíná pršet, ale my už stejně končíme, takže hadráky do garáže a finito. Během této přeháňky se rozpadá hurikán Ike na tropickou bouři, která rychle odeznívá.

Večer přišli Amandin tatínek se svou ženou a teta se strejdou Lubrovi a Andrea s manželem Mikem a synem Jakubem. Následovala výborná večeře, kuřecí prsa z velkých amerických kuřat, nudle, kukuřice, salát a několik druhů koláčů, mezi nimiž jednoznačně vítězí ten mrkvový. V družném hovoru užíváme pohostinnosti paní domu až do půl dvanácté. Své jazykové dovednosti vylepšujeme požíváním meruňky od Jelínka a whisky z Kentucky.

Ráno vstáváme kolem osmé. Jako vždy nás přivítala jezevčice Maggie a olízla mě. Snídáme lehce před devátou vynikající koláč z mrkve a také další zbylé koláče z předešlého večera. Před odjezdem Pepa ještě povozil paní domu v hadráku a poté jsme vyrazili. Amanda nás doprovází asi 10mil do Yukonu (hlavního města Čechů v Oklahomě). Ve chvíli, kdy se s námi vřele loučí, objevuje se souhrou náhod „zuřivý reportér z Chicaga“ Glenn a dělá s námi opět rozhovor do své Czech-American TV.

Počasí je perfektní, po hurikánu IKE není ani památky, teplota vzduchu i slunce žár akorát, jen ten vítr mohl být milostivější. R 66 kopíruje dálnici, krajina se pěkně vlní, myslím, že jsme dnes nasadili malinko živější tempo. Zpestření v podobě hlíno-šotolinového úseku „Dirt road 66“ před rokem 1933 jsme v celku uvítali. Projeli jsme několika zapadlými městečky jako je např. Calumet. Začínají se objevovat pozitivní názory na poněkud pozdní oběd. Hledáme pro to vhodný podnik. A po chvíli už sedíme v restauraci Cherokee Trading Post nad Restaurant a žvýkáme půl librová masíčka z krávy nebo z bizona. S plnými žaludky pokračujeme v jízdě.

U Muzea R66 v Elk City se bavíme a fotíme s osobitým vousatým harleyářem z Austrálie. Odbila šestá, do plánovaného cíle nám chybí asi 80km. Musím konstatovat, že to zase trochu pálíme na „full dumpling“. Popustil jsem svému stroji uzdu ve chvíli, kdy se mělo trochu odbočit a díky mému raketovému nástupu na čelo kolony (kterou jinak vede červený navigační vůz) jsme se omylem ocitli na Interstate I-40 (dálnici). Naštěstí lze po 6km sjet, takže vlastně o nic nejde.

Začíná se šeřit, tvoříme žánrové snímky ze západu slunce a východu měsíce. Též je nutno poznamenat, že jsme překročili hranice Texasu. Asi 8km před cílem jsme měli docela kliku, neb dva ze čtyř strojů jen těsně minuly stádo nezodpovědných srn.

Ubytováváme se v Shamrocku ve starém dobrém Best Western Motelu a aktualizujeme webové stránky jako obvykle. Je opět po půlnoci a tak jdeme spát.

Na dnešní ráno jsme si dali závazek, vyrazit do půl deváté z motelu. Málem se nám to podařilo. Po skvělé snídani, kde byly mufiny (taková buchta) asi tak pětkrát větší než jsme dosud byli zvyklí (v Texasu je prý všechno tak nějak větší), nasedáme v osm třicet do hadráků. Naneštěstí (a nebo naštěstí?) se právě v tom okamžiku objevuje Texasan středního věku a hned se vyptává, co to je a zdali se to dá v Americe koupit. Odpověď je šalamounská, ano i ne. Po další maximálně minutě konverzace pán projevil vážný zájem o jednoho z našich hadráků. Tak vážný, že dokonce zavolal manželce, aby se na to přijela podívat. Paní absolvovala s Pepou zkušební jízdu a prozatím rozhodné NE nepadlo. Že by rudý ďábel udělal kariéru v Dallasu? Uvidíme, kontakty jsme si vyměnili a před námi je ještě dlouhá cesta. Je devět třicet a my odjíždíme podruhé. Ani tentokrát to však nevyšlo. Recepční z motelu nás prosí, jestli můžeme chviličku počkat, že by s námi ráda mluvila redaktorka z místního tisku. Ta naštěstí právě přijíždí, tak snad to bude rychlé. Ano, je. Pár fotek, dvě otázky, odkud jsme a kam jedeme, a je to. Paní nemá ani tužku, takže má buď dobrou pomět a nebo si něco vymyslí. Deset nula nula – konečně odjezd, opouštíme Shamrock.

V Mc Leanu krátce zastavujeme, jak jinak, u staré pumpy (na Route 66 totiž zrenovované staré benzinové pumpy, nebo jejich repliky, patří k hlavním atrakcím) a pokračujeme dále směrem na Jericho – město duchů (Ghost Town). Jedeme podle GPS navigace. Z počátku asfalt střídá štěrk, pak polní cesta a když jsme se ocitli na prérii mezi kravami, začínáme si říkat, že je asi něco špatně. Ještě chvíli dáváme navigaci šanci. V okamžiku, kdy prérijní cesta pokračuje skalnatým sešupem dolů, otáčíme stroje. Bylo to pěkné zpestření, ale zpět na silnici to bude jistější.

Město duchů mě vysloveně zklamalo. Pár rozpadlých obyčejných domků, mezi tím nějaký ten šrot, rezavá auta. Když to srovnám s výletem na Kokořín .. .

Pro další přesun využíváme kousek dálnice I-40. Přijíždíme do Amarilla. V Amarillu je vyhlášená restaurace Big Texan Steak. Zvláštní je tím, že nabízí zdarma výborný steak s bohatou přílohou. Háček je v tom, že ta flákota má 72 uncí (což je cca 2kg) a musíte ji sníst do šedesáti minut. Komu se to nepovede, zaplatí za tento oběd 72$. Tomáš si dlouho zálibně prohlížel vystavený vzorek a svůj žaludek ušetřil jen ze solidarity k nám ostatním, neboť hodina strávená pojídáním dvou kilogramů kravského masa a následná oslava přemožení steaku, by nás velmi zdržely. A dnes před sebou máme rekordní nálož kilometrů. Nakonec jsme byli spokojeni s „obyčejnými“ deseti a šestnácti uncovými steaky.

Po obědě se Pepa pokouší na parkovišti napravit nefungující tachometr. Neúspěšně. Naštěstí má GPS navigaci, takže prostě na ní začne sledovat i rychlost.

Kousek za Amarillem jdeme prověřit, co že to je za zázrak ten „Cadillac Ranch“. Je to vlastně jen několik pomalovaných cadillaků zakopaných v kukuřičném poli v řadě za sebou do země. Ale je to atrakce.

Je okolo páté, opouštíme zakopané vraky a projíždíme městem Vega. Zde, podle jedné varianty dnešního itineráře, bychom mohli zůstat. Ale stroje šlapou jak mají a my, dnes nebo zítra, stejně musíme najet porci kilometrů větší než malou. Tak radši dnes. Cílovým městem v druhé variantě je Tucumcari. Slunce už je docela nízko a před námi je dalších asi 80km. Ale je tu taková finta, protože Tucumcari je již v Novém Mexiku, kde je jiné časové pásmo, získáme hodinu k dobru.

Cestou projíždíme obcí Adrian, na níž je zajímavé to, že je přesně na půli cesty R66 mezi Chicagem a Santa Monicou.

A jedeme dál. Chvíli to valíme po dálnici pak zas paralelně s dálnicí po staré R66. Už se setmělo. Kupodivu, se změnou času sluníčko na obloze neposkočilo o hodinu zpět. Vyšel měsíc jak kolo od hadráka, je úplněk. Lehce po osmé přijíždíme do Tucumcari. Jen jsme si vyzvedli klíče od motelu Super8 a jedeme rovnou na večeři do Subway. Cestou sledujeme spoustu neonů označujících motely, kterých je tu opravdu dost. Po večeři se ubytováváme a rozkládáme naše NASA středisko. Dopsat deník, vybrat fotografie, .. rutina.

Dnes se nám konečně podařilo vyrazit podle plánu. A tak po půl deváté opouštíme Tucumcari. Naším dnešním cílem je Las Vegas, nebo Santa Fe. Podle toho jak to pojede. Rádi bychom se co nejvíce přiblížili k Los Alamos, kde bychom rádi využili pozvání kovboje Petra Jandáčka a prohlédli si okolí „atomového města“.

Jedeme a kocháme se krajinou. Co chvíli zastavujeme a spouště fotoaparátů cvakají. Konečně začala zajímavá krajina. Silnice se mírně vlní prérií nahoru a dolů, objevují se první kopce.

Před dvanáctou hodinou již máme v kolech prvních sto ranních kilometrů. Je na čase pomýšlet na oběd. Bohužel, další možnost občerstvení je až v Las Vegas (naštěstí ne v tom v Nevadě, ale zde v Novém Mexiku). Do Las Vegas přijíždíme po druhé hodině. Obědváme v mexické restauraci. To jsme se zase našťouchli.

V půl čtvrté opouštíme restauraci, zralí akorát tak na kanape. Nicméně jedeme dál. Cestou děláme přestávku u Ria Pecos. Ano, to je ta řeka, na níž uháněl, jak o život, Old Shatterhand v kánoi děravé, jak ústa staré ženy. U řeky pozorujeme pavouka velkého jak dlaň. Pěkná malá tarantule. Prý snad není jedovatá a čím budeme více na západ, tím budou prý větší.

V šest hodin přijíždíme do Santa Fe. To je krásný čas. Míříme k první benzínce, neboť Pepa a Kléma na rezervu přepnuli už dávno a teď už jedou zřejmě jen na výpary. Když jsme nabrali benzin, zavolali jsme k Jandáčkům, že se nám podařilo urychlit náš přesun a do půl deváté bychom mohli být v u nich. Tak jo, platí.

Krátce jsme projeli centem Santa Fe a vydali se směrem na Los Alamos. Mezi tím se už setmělo. Po osmé hodině jsme konečně dorazili k Jandáčkovým. Petr Jandáček nás vřele přivítal a provedl nás domem. Ten je postaven jako geodetický dom, energeticky málo náročný. Vypadá dost dobře, ale detaily popíši až zítra.

Ještě než začnu psát o tom, kdy jsme dnes vstávali, musím dokončit vylíčení našich dojmů ze včerejšího příjezdu k Jandáčkovým. Petr a Luise bydlí ve White Rock, což je rezidenční čtvrt Los Alamos. Petr Jandáček se s námi spojil přes mail díky tomu, že jeho sestra žijící v Chicagu si přečetla článek v Prague Daily Monitor, kde se o naší expedici psalo a Petrovi o naší výpravě řekla. Petr byl nadšen představou setkat se s Čechy v místě, kde převažuje hlavně indiánská populace a vědci. Petr je sochař a přesto, že mu je již 67 let (emigroval s rodiči v roce 1948), učí umění na základní škole. Ještě večer nám Petr udělal krátkou exkurzi po domu. Jak jsem již řekl, dům má tvar fotbalového míče s několika vrstvami. Po obvodu jsou ložnice, z nichž jsme každý dostali jednu k dispozici (jen na Tomáše nezbylo a byla mu přidělena ložnice na výminku, asi dvě stě metrů od hlavního domu). Uprostřed v jedné vrstvě je sociální zázemí a v druhé vrstvě obývací část.

Vstáváme tradičně po sedmé hodině. Dnes nás čeká opravdu nabitý den. Petr pro nás připravil celodenní program. Nejprve se jedeme podívat na nedaleký White Rock Canyon. Je to prý jako Grand Canyon, ale bez japonských turistů. Jedeme všichni autem s Petrem, a protože nás je celkem šest, jeden z nás jede vzadu na korbě. Po necelé čtvrthodině jízdy jsme se ocitli na okraji nádherného kaňonu. Příkré skalní stěny padají hluboko do údolí, jímž se jako had klikatí řeka Rio Grande. A jsme tu úplně sami. Nádhera. Fotíme jak o život.

Příští zastávka – Bandelier National Monument u Los Alamos. U vjezdu do parku je třeba zaplatit vstupné, nebo se prokázat kouzelnou průkazkou, kterou Petr má. Pak má celá osádka auta vstup zdarma. Celá osádka však znamená pět lidí v kabině. Ten šestý na korbě je už tak trochu proti předpisům. Proto jsme před kontrolou zastavili, já jsem na korbě přes sebe přehodil celtu a do parku jsme vjeli jako auto s pěti lidmi a nákladem na korbě. To, že se to odehrálo na kraji Los Alamos tomu dalo nádech dobrodružství .. tá ta da tá, tá da dá .. . Přijíždíme do kaňonu de Los Frijoles, kde se nalézají zbytky indiánského puebla. Část puebla byla postavena na dně kaňonu a dnes ji postupně vykopávají, druhou část si indiáni vybudovali v jeskyních ve skalních stěnách. Velmi zajímavé.

Odtud se vracíme zpět do domu na oběd. Obědváme s Petrem, Luisou a její maminkou na terase ve stínu vínem obrostlé pergoly. Petr „opálil“ klobásy (jeho čeština je perfektní) a přinesl Plzeň.

Po obědě jedeme přímo do Los Alamos, do místního muzea vědy. Jsou zde k vidění nejrůznější materiály, týkající se dřívějšího bádání v tomto „neexistujícím městě“, zejména projektu Manhattan. Kromě jiného jsou zde vystaveny i kopie dvou atomových bomb svržených na Japonsko - „Fat Man“ a „Little Boy“.

Muzeum jsme si prohlédli ve zrychleném režimu a už se zase vracíme do domu. Cowboy Petr nás chce naučit jezdit na koni. Nejprve dostáváme teoretický výklad, pak shlédneme praktickou ukázku a pak vzhůru do sedla. Je to každopádně zážitek. Zkusili jsme si koně odbrzdit a rozjet na první rychlostní stupeň (rovná se chůze), řídit jej jednou rukou – zatáčka doprava, doleva a pak zastavit. Někteří zvládli i zpětný chod. Tak jsme se naučili jezdit na koni.

Už jsou téměř čtyři hodiny a mají přijít sousedé (všichni tu jsou vědci) podívat se na naše stroje. To něco uvidí. My totiž tento čas využijeme k preventivní prohlídce a údržbě hadráků. A tak zatím co přicházejí Petrovi sousedi a známí, my čistíme a napínáme řetěz, seřizujeme předstih, kontrolujeme, či rovnou doplňujeme olej v převodovce. Jeden ze sousedů dokonce přinesl mazací lis, tak uděláme dobře i čepům. Práce se nám poněkud protáhla, a tak když jsme skončili, šli jsme rovnou ke stolu na večeři. Krocan byl excelentní. Konverzujeme, vybíráme fotky ke zveřejnění, Věrka s Pepou připravují zítřejší trasu.

Dnešek byl velmi bohatý na zážitky a zítra se už musíme posunout zase o kus dál.

Po předchozím dni, nabitém zážitky, dnes opustíme pohostinný „base camp“ u Jandáčků. Ráno nám ještě Luisa připravila ke snídani palačinky s krémem a borůvkami (to jsme si pomlaskali). Po snídani ještě Pepa provezl Luisu, Petra a babičku Jandáčkovic ve svém hadráku. Asi nejvíce nadšená byla 84-letá vitální dáma, ale není divu, když prý ještě před pár lety jezdila na raftu. Ještě se jdeme kouknout na vycpanou hlavu bizona (tatanka), rozloučit a odjezd.

Jedeme směrem na Albuquerque přes národní park Jemez. Čeká nás stoupání jako v Alpách. Dochází k souboji hydraulik proti mechanice. Zpočátku vedou hydrauliky, pak přichází „mechanický“ krpál a já jdu do předu. Jakmile však kopec trochu povolil, jdu opět na chvost. Supím si to na jedničku a za sebou táhnu do sedla kolonu harleyářů. Překonáváme sedlo ve výšce cca 2750mnm a opět se spouštíme dolů, do kráteru sopky. Ano, sedlo, které jsme zdolali, je okraj vyhaslé sopky a my nyní vjíždíme na okraj planiny, která bývala kráterem o průměru 24km. Pokračujeme dále, opouštíme sopku a projíždíme údolím lemovaným skalními stěnami. Skály se ve slunci lesknou. Včera nám Petr poradil, že v parku Jemez jsou termální prameny, Hot Springs, v nichž se lze i okoupat. GPS navigace, to je věc. Místo s prameny jsme skutečně našli. A jelikož se k nim musí jít od parkoviště kousek pěšky, tak tam ani nejsou lidi. Téměř. Prostě jsme se tam akorát vystřídali s jinými třemi turisty a naložili se do bazénků s velmi teplou vodou. Moc dlouho jsme se tam ale neráchali. Voda není zrovna osvěžující a nad námi se začínají stahovat černá mračna. Akorát, když jsme nasedli do hadráků, spadlo pár kapek, ale stihli jsme jim ujet. Nemohu si pomoci, ale každou chvíli musím zastavovat a fotit ta úžasná panoramata.

V Pueblo Jemez jsme se zastavili na oběd a po obědě opět tradá na jih. V Albuquerque se snažíme najít obchod s pneumatikami, které by pasovaly na Velorex, ale neúspěšně. Ne že bychom je potřebovali nutně, ale přeci jen zadní gumy se v horku už docela sjíždějí a hodilo by se je vyměnit. Všichni sice s sebou máme nové gumy na rezervě, bohužel v nějakém hnutí mysli, pravděpodobně nad ránem během některé z nočních směn, jsme se rozhodli vzít pouze gumy přední. Není to neštěstí, přední guma na zadním kole funguje také, ale .. .

Z Albuquerque odjíždíme před pátou unaveni horkem. Rozhodli jsme se dnešní etapu trochu zkrátit a naším novým cílem se stává Los Lunas, které již leží v Indiánské rezervaci. Půl sedmé – tak jsme tu, v motelu Western Skies.

Z motelu odjíždíme pa deváté. Pepa ještě dohustil zadní kolo (rezervu, kterou včera večer vyměnil za již lehce sjeté kolo) a kromě Klémy jsme všichni dotáhli povolené výfukové koleno (ne, že by se Klémovi nechtělo, prostě jeho kolena jsou držáci).

Po pár mílích jízdy dbáme ukazatele Route 66 a odbočujeme na vedlejší silnici. Po několika dalších metrech se nestačíme divit. Asfaltová silnice se skokem proměnila v takovou prašnou roletu, že jsem se málem netrefil chodidlem na brzdový pedál. Dobře to ale dopadlo, otestovali jsme tlumiče a všichni jsme bezpečně doskákali až do úplného zastavení. Pokračovat ale stejně nemůžeme. U cesty je výmluvná cedule označující soukromý indiánský pozemek. A indiáni nás tam nechtějí. Takže se otáčíme a pereme to po dálnici, naštěstí jen 11 mil. Poté se vracíme opět na starou dobrou R66. Silnice se klikatí po lávovém poli. Krásné prostředí pro pár záběrů kamerou. Postupně projíždíme okolo rudého ďábla a necháváme se filmovat. Režie Pepa, kamera Věrka. Za zatáčkou na ně počkáme. Po chvíli se zpoza „Zatáčky mrtvého muže“ vynořila kolona asi dvaceti vozů Porsche, které před sebou hnal Pepa v červeném Velorexu. Inu každý má svou oblíbenou značku.

Přijíždíme do puebla Laguna a tankujeme. Na benzínce probíhají obvyklá interview s domorodci. Tentokrát jsme se něco dozvěděli i my od nich. Ve vesnici prý je právě dnes slavnost (Fiesta de San Jose), pouť a určitě stojí za to se na ni podívat. (Popravdě řečeno, úplná novinka to pro nás nebyla. Věrka má vše zmáknuto a nějaké informace o slavnosti už měla.) Jedeme do vesnice, parkujeme u krajnice a jdeme se podívat na pouť. No, podle mě nic zvláštního. Stánky se šperky, čepicemi a limonádou, o kousek dál kolotoče. Co nás však zaujalo, je atrakce typu Ruské kolo, ne tak velké, ale hlavně kabinky mají tvar hadráka!

Z pouti míříme déle na městečko Grants. Mezi tím se obloha zatáhla. Neprší, ale ochladilo se rázem o sedm stupňů a začal foukat velmi silný boční vítr. Před Grants dokonce vidíme, jak na paralelně vedoucí dálnici vítr žene oblaka písku. Že by naše první setkání s písečnou bouří? Není to tak dramatické. Vítr s námi mává a chvílemi žene drobné kapky deště z boku do hadráků. S příjezdem do města se trochu uklidňuje a než jsme se stačili najíst v restauraci na kraji města, z vichřice zbyl jen čerstvý vítr.

Po obědě nás čeká na cestě místo zvané „Continental Divide“. Je to bod rozvodí, kde na jeho jedné straně vše co naprší teče do Atlantiku a na druhé straně do Pacifiku. Máme jedinečnou příležitost si to názorně ověřit. Přijíždíme sem totiž za deště. Tedy, nejsem odborník, ale dešťové kapky zřejmě neví, co je to rozvodí.

A nás čeká opět kousek dálnice. Pálíme to takovým tempem, že jsme ujeli větru, dešti. Další město na trase je Gallup. Je půl páté a my se rozmýšlíme, zda jet dál, nebo se usadit zde. Náš původní dnešní cíl, Holbrook, je ještě asi 140 km před námi. Teoreticky bychom to mohli zvládnout, byla by to ale honička. Takže vítězí varianta „na pohodu“. Zůstáváme v Gallup v Super8 motelu. Alespoň budeme mít více času na vyřízení našich pravidelných administrativně organizačních úkolů.

Dnes máme namířeno do Arizony. Z motelu odjíždíme před devátou hodinou a po cca 35km jízdy opouštíme Nové Mexiko a vjíždíme do předposledního státu na naší cestě. S překročením hranice jsme vstoupili do dalšího, v pořadí třetího, časového pásma a posunuli si ručičky na hodinkách opět o hodinu zpět. To kdybych věděl, tak bych si dnes trochu přispal. Původně jsme si totiž mysleli, že hranice časového pásma je až v Kalifornii. Jedeme do národního parku „Petrified Forest“ (zkamenělý les). U brány platíme každý za stroj 10USD a slibujeme, že si nebudeme odnášet žádné zkamenělé klády. Nevím, kam bychom je asi tak do hadráků dali. První část parku tvoří úkaz jménem „Painted Desert“. Projíždíme částí pouště, kde každá skála, nebo písečná hora je krásně zbarvená, podle toho, jaké vrstvy usazenin ji tvoří. Už tak působivou scenérii ještě zvýrazňuje ostré slunce, které přes občasné mraky vrhá na skály dramatické stíny. Je to nádhera, každou chvíli zastavujeme – kam se na nás hrabou japonští turisté. Barevnou poušť pomalu necháváme za sebou a projíždíme územím, kde se nacházejí zkamenělé kmeny stromů. Některé jsou rozlámány tak, že to vypadá, jako by si indiáni nařezali špalky dřeva na zimu a co nestopili, to jim zkamenělo.

Časový posun způsobil, že ač je zdánlivě ještě brzy, my už hlady šilháme. Urychlili jsme prohlídku kamenných klád a valíme to do Holbrooku. Těsně před příjezdem do města cítím, že se mi motor začíná hádat a vynechává jeden válec, podle zvuku výfuků ten levý. Zastavujeme, kontroluji odtrhy kladívek. Ty jsou v pořádku, jen po sundání víčka dynamo startéru jsem ve víčku našel upadlý šroubek ze svorkovnice buzení. To ale nemělo vliv na funkci. Druhým krokem je kontrola svíček. A ejhle, na levé je přímo ukázková pecka. Závada je tedy identifikována, promptně odstraněna a můžeme pokračovat na oběd. Ovšem ne tak rychle. Závadu jsem sice odstranil, ale hadrák ne a ne nastartovat. No jo, to je těžké, když jsem zapomněl zapojit kabely ke svíčkám. Tak teď už. V Holbrooku zastavujeme u první mexické restaurace. Jídlo bylo výborné, i když jsem měl pocit, že mi shoří pusa. To červené chilli je vážně pomsta.

Po obědě pokračujeme směrem na Flagstaff, ale ještě se uvidí, jestli dnes dojedeme až tam. Během dne nás kontaktoval známý známého (Boba z LA) Petr, že je v okolí Holbrooku, a že by se s námi rád setkal. Máme s ním sraz u R66 atrakce jménem „Jack Rabbit“. Po páté hodině jsme se tam setkali a Petrem, jeho ženou Petrou a malou Kačenkou. Přestože neměli úplně stejný směr cesty, jeli s námi až do Winslow. Tam jsme usoudili, že na pokračování do Flagstaffu je pozdě a zůstali jsme všichni zde v motelu Winslow Inn. Za 38USD za pokoj – neber to. Chvíli jsme popracovali na přípravě fotek a pak jsme společně s Petrem a Petrou vyrazili na obhlídku města, s cílem najít něco k snědku. Po lehké večeři v místním fastfoodu, jsme si na pokoj donesli v kelímcích cocacolu, Petr dodal rum a za konzumace míchaného nápoje jsme krajany nechali nakouknout do zákulisí příprav naší webové stránky pro dnešní den.

Dnes jsme měli odpočinkový den. V praxi to znamená, že jsme najeli naší obvyklou porci kilometrů (239km), avšak po trase R66 jsme se našemu cíli nepřiblížili ani o píď. Vlastně jsme měli takový fakultativní výlet na trojku proti větru.

Vstáváme poměrně brzy, neboť Erdův budík zůstal nastaven podle starého časového pásma. Snídani nám na motelu dnes nenabízí, nicméně máme vlastní zásoby (muffiny), které jsme si obstarali již včera večer na benzínové pumpě.

Společně s našimi novými známými z Kalifornie jsme se jeli podívat na hlavní třídu ve Winslow, kde je několik pěkně pomalovaných stěn. Fotíme se, pózujeme a konečně vyrážíme směr Apachské území. Dlouho jedeme rovnou cestou, proti větru, mírně do kopce, čtyřka je úplně zbytečná. Klémovi tak nemá co vyskočit. Nastoupali jsme cca 2500 stop, což znamená, že jsme přibližně na úrovni Grossglockneru, teplota vzduchu klesla na příjemných 22˚C. Projíždíme krásnými borovicovými lesy, připadáme si jak v Krušných horách.

Doplnili jsme benzín a rozhodli jsme se, že se podíváme k nedalekému jezeru. Bohužel, jezero s názvem Dry Lake (tedy Suché) si nezadá s leckterým žabincem v Horní Dolní a Tomáš je velmi zklamán, protože se původně plánoval vykoupat. Prašná cesta k jezeru a zpět na asfaltovou cestu způsobila jednobarevnost našich strojů. Prachový povlak máme úplně všude. Po 14h přijíždíme do prvního městečka cestou, Camp Verde, kde obědváme. S plnými bříšky, o které se postaral sám Burger King, vyrážíme scénickou cestou směrem do nitra Červených skal. Red Rock State Park je opravdu úžasný a to hlavně v podvečer. Rudé skály nás tak uchvátily, že jsme se rozhodli je vidět ještě za vycházejícího slunce a dnes tedy spíme v Sedoně. Zapadli jsme do prvního motelu, který jsme našli. Sugar Loaf Lodge (v překladu Doupě u cukrové homole) nám nabízí nejen připojení k Internetu, což je pro nás a naše čtenáře nepostradatelné, ale také vyhřívaný venkovní bazén a vířivku. A tak poté, co jsme ze sebe smyli prach z Červených skal, jsme se šli rochnit do bazénu a vířivky s výhledem na hvězdnou oblohu. Kupujeme si pizzu v krabici, Plzeňské pivo (v krabici po 12 ks), píšeme deník a teď už konečně jdeme snad i spát. Je právě půlnoc.

Díky našemu setkání s Čechy, žijícími již více jak 15 let v USA (Kalifornii), jsme se dozvěděli pár zajímavostí, jak tady v USA funguje zdravotní systém. Řekli nám následující:

V USA není placení zdravotního pojištění povinné. Platí si jej jen ten, kdo chce (a kdo není od něj ze sociálních důvodů osvobozen). Výše měsíční platby zdravotního pojištění také závisí na vůli a možnostech pojištěného. Za malé děti platí pojištění jejich rodiče. Od výše měsíční pojistky se pak odvíjí výše spoluúčasti pacienta u lékaře, nejen při vyšetření, ale samozřejmě i při operaci, či při nákupu léků na předpis.

Pro představu, naše známá z Kalifornie si měsíčně platí 270USD, což pro ní představuje spoluúčast ve výši 30% za provedený výkon. (Zbylých 70% zaplatí pojišťovna, ale jen v případě, že ošetřující lékař má s danou pojišťovnou uzavřenou smlouvu. Pokud ne, pojištěnec si platí vše sám bez ohledu na výši své pojistky). Také spoluúčast se vypočítává teprve od chvíle, kdy pojištěná (s pojistkou 270 USD měsíčně) v daném kalendářním roce zaplatila na lékařských výkonech 1000 USD. V případě, že v kalendářním roce zaplatila již 6000USD, každý další lékařský výkon hradí pojišťovna ze100%.

Pojistka ve výši 270USD měsíčně je jedna z mnoha variant, které mají Američané k dispozici (tato např. umožňuje si vybrat lékaře, resp. nemocnici dle svého výběru. U levnějšího druhu pojistky si pojištěnec nemůže vybrat ani lékaře a i např. ošetření v jiném státu USA, než odkud pojištěnec pochází provází spousta problémů). Výše pojistky se dále odvíjí od věku pojištěnce. Čím starší pojištěnec (kategorie postupují po 5 letech), tím větší pojistka. (Riziková kategorie a tudíž dražší jsou ještě děti ve věku 0-1 rok). K tomu všemu zdravotní pojištění vůbec nezahrnuje zubní zákroky, na které se platí další samostatná pojistka.

Tak např. jen účet na samotný porod vychází na nějakých 15 000 USD (známá rodila přirozeně a v porodnici strávila pouhé 2 dny). Některé novopečené maminky prý odcházejí z porodnice již po jednom dni (osobně si to nedokážu vůbec představit), aby platily co nejméně. Píchnutí epiduralu stálo dalších 1 500 USD.

Operace slepého střeva vyšla známou naší známé na 60 000 USD, s tím, že ta si neplatí pojištění a tak musela zaplatit celou částku sama. V takových případech se musí daná osoba domluvit s pojišťovnou na kalendáři splátek a pokud ten není dodržován, dochází např. k exekuci domu, apod.

Náš známý si z Čech přivezl Boreliózu. Při prohlídce u lékaře v USA se na to nejprve nepřišlo (prý v USA Boreliózu moc neznají). Náš známý si naštěstí byl vědom, že projevy jeho nemoci mohou být způsobeny klíštětem a tak americké lékaře tak trochu nasměroval. Nicméně, když požadoval odebrání vzorku krve, tak mu jeho známý lékař doporučil, ať si raději koupí letenku a nechá si krev vyšetřit v Evropě, že jej to pořád vyjde levněji než v USA....

Ještě jednu zajímavost jsme se dozvěděli. V Mexiku se dají koupit antibiotika volně, tedy bez předpisu a jsou mnohem levnější než v USA.

Včerejší západ slunce nad Sedonou mě zaujal natolik, že jsem se rozhodl pokusit se o nemožné a vstát na východ slunce. Vstávám v půl šesté a zatímco ostatní spí jak nemluvňata, jedu hadrákem na kopec nad městem. Výhled na město pod skalním masivem zalévaným vycházejícím sluncem stál za to.

Vracím se k motelu, kde už to začíná žít. V mini recepci je připravena snídaně nečekaně bohatá. Po snídani provádíme lehkou kontrolu a údržbu strojů. Zkontrolovat a seřídit předstih a namazat řetěz.

Opět je den jak malovaný a nám se dnes podařilo vyrazit o něco dříve než obvykle. To je dobře, chceme toho dnes hodně stihnout.

Jedeme do národního parku Slide Rock. Na parkovišti platíme vstupné 8USD na hadráka a jdeme pěšky do údolí. Mezi červené skály se zařezává říčka, která v kameni vymlela různé tobogány a skluzavky, které přímo vybízejí k vykoupání. Voda jako led, sluncem vyhřáté skalní plotny na břehu – prostě paráda. V našem časovém plánu jsme počítali se siestou, tak si ji zde užíváme.

Okolo jedenácté opouštíme tobogány a pokračujeme v cestě přes Flagstaff do Grand Canyonu, našeho dnešního hlavního cíle. Ve Flagstaffu jsme se zastavili na krátký oběd v Burger King a po něm valíme na sever. Jedeme doslova s větrem o závod. Silnice je rovná mírně z kopce, kam až oko dohlédne. K tomu vítr do zad a skoro to vypadá, že až do Grand Canyonu dojedeme na volnoběh. Ale běda. Kam oko nedohlédlo se silnice stáčí tak nešikovně, že nám nezbývá, než se prodírat neúprosnými poryvy větru. Zastávka u Little Colorado je tak nejen naším prvním dotykem Grand Canyonu, ale také vítaným oddychem pro uhřáté motory.

Po pár mílích boje proti větru, kde se výrazně projevuje níže posazená převodovka hydraulik oproti mechanice (prostě tak trochu zaostávám), jsme dosáhli hranici národního parku Grand Canyon. Vstupné 25USD za osobu se nám podařilo snížit na 12USD. Jsme pro ně atrakce.

Tak jsme tu, na okraji největší díry v Americe. Bohužel je tak trochu opar, ale i tak je to pohled famózní (i když White Rock Canyon v Los Alamos se mě osobně svou komorností líbil více). Je zde několik vyhlídkových míst, ze kterých lze do kaňonu nahlížet. Blíží se západ slunce a my se rychle přesouváme na vyhlídku s výhledem po směru slunečních paprsků. Stihli jsme to jen tak tak. Oranžové slunce olizuje vrcholky skal.

Už po jeho západu se loučíme s Grand Canyonem a jedeme do Williams najít motel. Jak zapadlo slunce, tak se výrazně ochladilo. Jestliže přes den bylo nějakých 35˚C, tak nyní je podle Tomášova teploměru jen necelých 11˚C. Před Williams jsme ještě dotankovali. Bylo to v hodině dvanácté, neboť Pepa už jel na rezervu a my ostatní jsme na tom nebyli o moc lépe.

Těsně před devátou jsme dorazili do Williams k motelu. Máme štěstí, protože paní na recepci je tu jen do devíti. Když ale viděla čím jsme přijeli a vyzvěděla od nás naši story, řekla, že štěstí měla ona, že jsme to stihli. Rovnou jedeme do města na večeři a pak jen stáhnout fotky a spát. Dnes jsme všichni dost utahaní. Ještě že zítřek by měl být trochu volnější.

Dnes máme před sebou méně náročný den, takže s odjezdem nespěcháme. Limituje nás až desátá hodina, kdy musíme opustit pokoj.

Protože tentokrát snídaně nebyla součástí ubytování, jedeme do města, do „snídaňové restaurace“. Nejprve jsme si ale projeli v obou směrech hlavní třídu ve Williams. Je poseta starými dílnami a auty z dob dávno minulých, motely a restauracemi. U jedné takové restaurace jsme zastavili a královsky se najedli. Takový základ po ránu nám vydrží určitě až do večeře.

Z Williams jedeme kus po dálnici. Za městem projíždíme oblaky hustého kouře valícího se z lesa (hoří). Po pár mílích opouští Route 66 dálnici a my s ní míříme na Seligman. V Seligmenu jsme si prošli jedinou hlavní ulici s obchůdky, v nichž, jak říká Tomáš, lidé současnosti žijí z minulosti a pokračovali v jízdě. Všechny města (celkem dvě), kterými jsme dnes projížděli, jsou hodně spjaty s historií R66. Všude je spousta obchůdků se suvenýry, staré auťáky jen tak rozseté po ulicích, hraje Elvis, 50. léta jak vyšitá.

Dnešní konečná stanice je Kingman. Jenže ne tak rychle. Pár mil před Kingmanem mi hadrák zaškytal a přestal jet. Podle posledního zvuku, který vydal, mám podezření na přidřené písty. Na páku se však písty převalí a po chvíli jej i nastartuji. Fajn. Jenže po pár metrech jízdy opět konec. Spíše to vypadá, že do motoru nejde benzín. Zdá se, že je ucpané víčko nádrže. Profoukl jsem jej a pro jistotu ještě vyměnil s Pepou. Zkušební jízda, jede to. Tak pokračujeme v jízdě. Jenže Věrka začala do vysílačky hlásit, jak nám to pěkně jede a to neměla. Ludvík opět zacinkal a umřel. Ten zvuk je mi povědomý, takhle cinká plovák v karburátoru, ale proč. U motoru je horko jak v peci a benzin v plovákové komoře se vaří klokotem. Odstraňuji palivový filtr, ve kterém se benzin zbytečně ohříval a přidávám do nádrže více oleje. Přeci jen při posledním tankování jsem mazání trochu ošidil a to by mohl být důvod přehřívání motoru. Do Kingmanu jsme dojeli bez dalších problémů okolo šesté hodiny a hned ve třetím z předem vytipovaných motelů jsme se ubytovali. Na večeři jsme si zašli do nedaleké restaurace. Mají zde variantu „all you can eat“ což znamená, sněz co můžeš za deset dolarů. Naše volba je jasná, jídelní lístek už ani nepotřebujeme. Vybíráme si z bufetu asi pěti druhů masa, vařené zeleniny, příloh různého druhu, salátového bufetu. A na závěr pochopitelně moučník. Po deváté hodině jsme se odvalili do motelu a teď trávíme a trávíme čas aktualizací webu.

Opouštíme Kingman a stoupáme do sedla Sitgreaves Pass. Dlouhé stoupání do průsmyku bylo odměněno výhledem na Kalifornii. Ještě tam však nejsme. Ještě musíme sjet dolů, projet vesnicí Oatman a překročit řeku Colorado. Oatman je takové westernové městečko se starými saloony, krámky a jinými podniky. Po ulici se volně plouží několik oslů a mezi nimi, jako atrakce pro turisty, se střílejí pistolníci. Zastavujeme se zde na prohlídku a na oběd.

Po obědě a pár kilometrech jízdy jsme přejeli řeku Colorado a už nás vítá Kalifornie, poslední stát na naší cestě. Konečně jsme poprvé za naše putování zastaveni místním šerifem. Za Tomášem se rozblikala světla policejního vozu, no scéna jak z filmu a přichází šerif. Tomáš se drží volantu zuby nehty, neopouští vozidlo a klepe se strachem. :-) Z šerifa se vyklubal dobrotivý strýček, který se ptá, kam vlastně jedem, jak se nám cestování po USA líbí a doklady jej rázem nezajímají. Jednoduše jen pomáhá a chrání. Na rozloučenou se s námi ochotně fotí a přeje nám šťastnou a bezpečnou cestu.

V Kalifornii nás dále přivítala poušť. Nejsme žádný másla, a tak do pouště přijíždíme dvě hodiny po poledni, to už není žádná zima. Krajina se až tak moc nezměnila, stále tu jsou různé keříky, trsy prérijní trávy a kaktusy. Zato na teplotě je to znát. Okolní vzduch už má přes 40˚C a motorům, tedy alespoň tomu mému, se to moc nelíbí. Ale jedeme dál.

Další zastávkou měl dnes být národní park „Joshua Tree“. Dohodli jsme se však, vzhledem k tomu, že čas máme dobrý a v neposlední řadě i s ohledem na lepší možnosti ubytování, že Joshua Tree vynecháme a místo toho se podíváme do Las Vegas, tentokrát toho pravého hráčského doupěte.

Slunce už pomalu začalo zapadat a teploty trošku polevily, takže se jede o poznání lépe. A my, oproti původnímu plánu překonáváme hranice devátého státu – Nevady.

Neuvěřitelné! Tříkolky Velorex dobyly poprvé v dějinách expedic, baštu neřesti Las Vegas. Do města jsme vjeli za šera a navigace nás neomylně dovedla k motelu American Best Value Inn. Luxusní třílůžkové apartmá (rozuměj queens bed=dvojité) nás mělo původně stát 100USD, ale sympatická slečna tmavé pleti nám poskytla slevu 15% za což ji na oplátku „Uncle Tom“ svezl v hadráku, což se jí velmi líbilo. Rychle jsme se vystřídali ve sprše a dali vyprat „jeté části oděvu“. Poté jsme nastartovali velorexy a vyrazili projet si hlavní třídu Las Vegas Blvd. za plného ruchu. Řeknu vám, že nevím, jestli je vůbec možno trefně popsat záplavu neónů, světel, kasín, obchodů apod. Na Internetu jsme ten den také četli, že USA je v nějaké ekonomické krizi-Las Vegas v tom případě nepatří do USA. Po průjezdu hlavní ulice jsme velorexy odvezli zpět před motel a pak vyrazili na prohlídku pěšky. Není to problém, od centra spíme asi 10 minut chůze.

Ulice opravdu žije. Nedalo nám to a po chvíli vstupujeme do jednoho z kasín, které se jmenuje Paříž a nachází se přímo u nasvícené kopie Eiffelovy věže a Vítězného oblouku. V obrovské hale se hrají automaty, ruleta za malé peníze a další hazardní hry, u kterých ještě není potřeba smoking. Podléháme atmosféře a se 3 USD jako vklad se snažíme rozbít bank jednoho z automatů. Ten je ovšem dobře seřízen a tak tři „žolíci“ v něm pozvolna zmizeli, čímž jsme skončili s hazardem. Hala však pokračuje dále, je to jako město ve městě, včetně modrého nebe. Uvnitř budovy jdeme po ulici imaginárního francouzského bulváru plného značkových obchodů a restaurací. O kus dále dokonce kotví bárka na vodě, na které hraje hudba a movití turisté tančí.

Před druhou hodinou ráno prohlídku centra směřujeme pozvolna do finále. Tady ovšem teprve ruch nabírá na obrátkách. Cestou na motel se nám podařilo koupit balení 6 malých Plzní, kterými jsme uhasili noční vyschlá hrdla. Teplota vzduchu se stále drží přes 30˚C. Říká se, že kdo neviděl Las Vegas, neviděl Ameriku. Něco na tom zcela jistě bude...

Únava po horkém dni je mocná, nebyli jsme schopni dopsat deník, natož vybrat fotky. Doufáme, že naší pravidelní čtenáři nám prominou.

Plán byl vyrazit velmi brzy, jelikož máme na programu průjezd patrně horkou Mohavskou pouští. Padaly i takové návrhy, jako „po sedmé“ či „před osmou“. Vzhledem k nočnímu hýření v Las Vegas (3 dolary a 6 Plzní) považuji za úspěch, že jsme vstali, zabalili a na snídani se dostali lehce před devátou. Vedle motelu servírují skvělé omelety a další typické „snídaňovky“. Tak jsme spokojeni. Pozdravili se s námi dva Češi, kteří tady cestují po národních parcích a odhalili nás dle nezaměnitelných dopravních prostředků. Opouštíme jedinečné Las Vegas, čímž i Nevadu (kam jsme si včera jen tak odskočili) a po necelé hodině jízdy se opět vracíme do Kalifornie. Teplota vzduchu je zatím milosrdná-33˚C je velmi příjemná hodnota, bude hůř. Kousek jsme museli po dálnici, abychom následně nabrali směr na Mohave National Preserve. Skály a především typické stromy dávají krajině tu správnou náladu. Tyto stromy se přímo nazývají Joshua Tree. Jsou to takové chlupaté útvary, a tam kde jich je více po hromadě, udělali Američané národní park. Chvíli valíme do kopce na trojku stále pryč, chvíli lze ochladit motor na neutrál v nějakém tom sjezdu. Děláme pauzičku na fotky u poštovního úřadu v Cima. Paní tu má na prodej studené nápoje, což je skvělé. Pijeme koloradské pivo Coors v nealko verzi. Tento nápoj snese bez legrace srovnání s českým Birellem. Erda reviduje trysku karburátoru, neb se potýká s tím, že po zahřátí motoru občas Ludvík odmítá jet vpřed. Když mu dá malou pauzu, jede zase dál. Proč to dělá? Proč se mu to tolik hřeje? Tryska je OK, kontrolujeme zapalování. Pravá svíčka je poněkud černá, není divu předstih činí asi 6,2mm. Po seřízení stroje Erda vyrazil vpřed a jede jako drak. Během této opravy sedíme s paní šéfovou na poště, popíjíme pivo a povídáme si mimo jiné o místních hadech.

Jedeme dále pouští. Teplota je opravdu letní, nejvýše se mi teploměr zastavil na 42,9˚C. Dojeli jsme do nostalgií dýchajícího místa Amboy. Dobíráme tu benzín na pumpě, kterou obsluhuje místní šerif-ranger a frčíme dál. Také se už hlásí naše žaludky, jídlo je možné obstarat až v Ludlow. Stylový podnik R66 nabízí steaky i burgery. Volíme každý dle chuti. Tento pozdní oběd má výhodu v tom, že už netřeba večer jíst a také, že se venku trochu ochladí na dojezd do cíle. Tím je pro dnešní den Barstow. Teplota doopravdy klesá se západem slunce na krásných 32˚C. Zbývá nám asi 50mil po staré R66 vedoucí podél dálnice. Po nějakých 10 mílích jsme se rozhodli najet na dálnici, protože rolety na starém asfaltě nepříjemně ztrpčují naší cestu. Přijíždíme na motel, stejně jako včera je to Best Value Inn. Horko dnes udělalo své, postupně odpadáme do říše snů a jak Pepa trefně poznamenal, naše stroje to dnes zvládly lépe než my.

Dnes jsme si opět trochu přispali. Na molo v Santa Monice to máme již jen 240 km a podle plánu nám zbývají dva dny na cestu. Dnešním cíle je tedy co nejvíce se přiblížit LA a triumfální vyvrcholení cesty nechat až na zítra. Nějak jsme si navykli vyrážet na cestu, až když už je pěkně teplo. Po ránu ještě vyřizujeme pár věcí ohledně eventuální nepřepravy našich strojů zpět domů, takže motel opouštíme až v jedenáct hodin. První rozptýlení na celkem nudném úseku dnešní cesty představuje až zastávka ve Victorville v kultovní restauraci „Emma Jean's Holland Burger Cafe“. Obsluhuje nás velmi svérázná a vtipná servírka, která se slovy: „Počkejte, já vás někam posadím“, kvůli nám vyhodila v přeplněné restauraci od stolu tři štamgasty.

Po obědě pokračujeme dál na západ. Před sjezdem do San Bernardina musíme opět vzít za vděk kouskem dálnice. A tu se stalo, v dlouhém táhlém stoupání do průsmyku Cajon Summit, že Ludvík začal zvolna ztrácet výkon, až to najednou udělalo „dzink“ a motor se kousnul. Ještě že je zde široký odstavný pruh a vedle něj ještě mez. Už mě to fakt nebaví. Tentokrát žádné laborování s tryskou nebo jehlou, vyměním celý karburátor. Do vysílačky jsem ještě upozornil ostatní, co se děje. Ti zastavili podle svých možností a čekají na mě, až provedu operaci. Po čtyřiceti minutách mám vyměněno a zabaleno a jedu za ostatními.

Za chvíli odbije pátá hodina. Už zase všichni frčíme klopenou dálnicí dolů do San Bernardina. Teplota příjemně klesla na krásných 28˚C a také okolní krajina jako by prošla proměnou. Sjeli jsme z dálnice a jedeme údolím s velkými stromy a zelenou trávou. Je to příjemná změna po pouštní etapě.

Se soumrakem přijíždíme do LA, respektive do prvních městeček, která tvoří aglomeraci LA. Projíždíme Fontanou, Bennetem, Uplandem , až zastavujeme v části Glendora s úmyslem dnešní putování ukončit a zakotvit v nějakém motelu. To se nám povedlo hned na druhý pokus. K večeři jsme si na pokoj přinesli pizzu a pivo a je nám fajn. Zítra nás čeká finále.

Dnes nás čeká pouze cesta přes Los Angeles, takže se vstáváním pro změnu opět moc nepospícháme. Navíc jsme již domluveni s Bobem Chudobou, který je naše spojka v LA, že za námi na devátou přijede k motelu do Glendory a provede nás skrz LA. A už je tu, Bobo se synem Nicolasem. Krátce domlouváme plán na dnešek a pak se vydáváme do víru velkoměsta. Cesta je docela časově náročná, jelikož již projíždíme jen městskou zástavbou a Američané těžce nezvládají systém zelené vlny na semaforech. Mnohdy je problém, aby čtyři hadráky projeli křižovatkou na jednu zelenou.

Nejprve jedeme do Griffith parku, odkud je pěkný výhled na kopec se známým nápisem HOLLYWOOD. Cestou se k nám přidává Bobův známý Jožka ve velmi pěkné replice starého Mercedesu z roku 1936 a vede naši kolonu. Vyšplhali jsme na kopec s planetáriem a fotíme se na popředí dřevěného nápisu. Nahoře se k nám přidal Jakub, budoucí nový majitel Tomášova hadráka, který si pro něj přiletěl z Floridy.

Poté se spouštíme z kopce dolů a jedeme dále po Hollywood bulváru, kde je známé Čínské divadlo, kde hrají všechny předpremiéry filmů, Sunset bulváru, přes Beverly Hills, velmi bohaté město, kde není problém koupit dům za 10 milionů USD, zbourat je a na původním pozemku postavit dva domy za 20mil. USD a kde se ještě nepostavené byty prodávají azž za cca 35mil. USD. Dále projíždíme Rodeo Drive, ulicí se spoustou drahých butiků, okolo hotelu, kde bydlela Pretty Woman a dále do Santa Monica na molo, kde končí naše putování po Route 66. Od moře jde mlha a je až neuvěřitelné, jak se najednou během projetí několika bloků, ochladilo. Ještě před pěti minutami bylo přes třicet stupňů a teď se klepeme zimou. Cestou na molo jsme se zastavili navštívit autodílnu AE German Car Service Jardy Matějovského, jednoho z našich sponzorů a kamarádů Boba. A pak už doopravdy na pláž. Jsme tu, na pobřeží Pacifiku, dál už to vážně nejde. Smočili jsme nohy v Tichém oceánu a pojedeme k Bobovi do Redondo Beach. Zde nalézáme azyl pro následující dva dny.

Vstali jsme zcela v poklidu a začali pracovat. Musíme umýt a vyčistit naše stroje, aby se blýskaly skoro jako nové. Pojedeme s nimi na party do Zina's restaurant, kterou pro nás Bobo přichystal s jejími majiteli. Dnes také budeme finálně řešit další osudy našich strojů. Situace se má tak, že můj hnědý si odveze náš kamarád Kuba Řeháček do floridské Tampy Bay. Z Chicaga si pro modrého Ludvíka přiletěl Ray. Osud červeného a zeleného se stále řeší, jsou tu informace, že „klika z Chicaga“ je oba vezme.

Do české restaurace Zina's se dostáváme kolem 13h odpoledne. Už tu na nás čeká několik krajanů a postupně se objevují další. Mimo jiné přijel pán s ruským Uralem a další s krásným starým Porschem. Přijíždí také sympatický vousatý pán s manželkou v Citroenu 2CV, tzv. Kachně. Je velmi milý a nápadně se podobá našemu kamarádovi Jirkovi Klanicovi z Dolních Věstonic. Vzhledem k tomu, že od Franka z Chicaga máme rozporuplné informace o jeho zájmu o červený stroj, stává se tento sympaťák - John novým šťastným majitelem. Je vášnivý sběratel vozítek, aut a motocyklů, dokonce už dva nepojízdné Velorexy vlastní. Věrka vozí jeho i paní, oba jsou nadšeni z neuvěřitelných jízdních vlastností tohoto nádherného stroje. Přemýšlíme dále o minimalizaci nákladů, tudíž je třeba mít jasno co bude se zeleným hadrákem. Bohužel se stále nedaří spojení s Frankem do Chicaga...

Na závěr party, na kterou se sešlo celkem téměř 50 lidí, jsme převzali a slavnostně rozkrojili dva nádherné dorty s motivem R66, které pro nás připravil náš kamarád Bobo. Všude kolem zní čeština, fotíme se se stroji a vlajkou Route 66, atd. Poté odjíždíme zpět k Bobovi. Můj stroj poprvé řídí Kuba z Floridy. Je nadšen, chválí si jízdu, jen já jako spolujezdec se opravdu trochu bojím, hlavně v zatáčkách.

Zbytek večera trávíme v družném rozhovoru. Také se připravují kupní smlouvy na Velorexy. Bobo míchá Mai Tai-vynikající to havajský nápoj a my bilancujeme chvíle na americkém kontinentu.

Myslím, že jsme první hadroletí expedice, která po vlastní ose projela 3 časová pásma, překoná to někdo?... Každopádně odlet se blíží. Zítra budeme muset trochu úřadovat a vyřizovat. Chceme také na exkurzi do Hollywoodských studií. Uvidíme jaký bude timing.

Ráno před sedmou nás opouští Jakub, který se včera stal šťastným majitelem hnědého Velorexu, a teď míří zpět domů na Floridu. Jeho nový vůz jej bude zítra následovat ve stěhovacím voze. Pepa mezi tím přeparkoval naše hadráky, aby Bobův soused mohl vyjet z garáže. Já vstávám vzápětí a provádím ještě poslední přípravy modrého hadráka, než ho tu nechám Rayovi. Ray si poveze pronajatým trailerem Velorex do Chicaga a pravděpodobně ke svému modrému přiloží i zeleného, kterého chce koupit Frank z restaurace Klas v Chicagu. Čekáme jen na odezvu od Franka, který byl včera večer zaneprázdněn prací v Klasu. Podle něj musíme instruovat přepravní firmu, jestli bude rušit přepravu zpět do Čech a vystavovat celní dokumenty pro zůstavší hadrolety, nebo bude vyřizovat dokumenty pro transport jednoho hadráka domů. Jakmile to vyřídíme, vydáme se s Bobem a Rayem na prohlídku Universal Studios.

Jenže ouha, tady jsme si museli spolknout hořkou pilulku. Situace se změnila, pro nás docela nepochopitelně. Frank se neozývá a nám běží čas. Na desátou jdou Pepa s Věrkou do banky finančně uzavřít prodej svého červeného oře. Mezi tím k nám z hotelu přišel Ray. Čekáme, čekáme. Když se Pepa s Věrkou vrátili, dozvídáme se, že Frank jim volal cestou a vlastně stále neví, jestli Velorex koupit. Ray začíná být nesvůj. Ještě jednou volá Frankovi a něco domlouvají. Ray počítal, že poveze do Chicaga dva stroje (čímž by se transport zefektivnil), americká ekonomika je v krizi a vlastně již doma dva Velorexy má. Takže ve finále sorry. Je to pro nás dost nepříjemné překvapení, zvláště od Raye, který přiletěl z Chicaga s penězi v kapse, jak sám říká. Prodej Modrého jsme od počátku považovali za hotovou věc, takže jsme se ani nesnažili jej dále nabízet. Takže teď, nejen že nemůžeme zrušit celou dopravu domů, ale místo jednoho musíme přepravit dva. (Možná jsem se teď nechal zbytečně unést, proto bych rád zdůraznil, že co se stalo, vlastně spíše nestalo, dnes, nijak neumenšuje naše příjemné vzpomínky na Frankovu pohostinnost a přátelskou atmosféru, kterou nám naši přátelé z Chicaga poskytli na počátku našeho putování.

Rázem už je po poledni, v tom shonu jsme nějak zapomněli na snídani, a jednání s přepravní firmou je o to komplikovanější, že probíhá mezi LA, Chicagem a Prahou. Zkoordinovat komunikaci napříč časovými pásmy je docela oříšek. Ještě jsme kontaktovali přepravní firmu zde v LA, kterou nám doporučil Bobo. Více v tuto chvíli udělat nemůžeme. Na náš původní program je už pozdě a naše žaludky se nám připomínají. Snídani jsme nezvládli, tak jedeme rovnou na oběd. Bobo pro nás dojednal oběd ve vynikající rybí restauraci „Captain Kidd's“ na pobřeží. Jedeme, stále všichni čtyři, hadrákama. Před restaurací děláme reklamní fotky pro pana majitele, který je jedním z našich sponzorů v LA. Po požití výborných mořských potvor jsme zajeli na molo, nafotit pár fotek s mořem, konečně za krásného počasí. Odtud zase zpět domů a na shopping. Čtyři lidé jedou s Bobem plechovým autem a já je stíhám v Ludvíkovi.

Krátce po návratu k Bobovi domů přijel John, nyní už nový majitel červeného hadráka, a po krátké instruktáži s ním sám nadšeně odjíždí, následován manželkou v Nissanu. Tak první je definitivně pryč. Zdá se, že v dobrých rukách.

Večer nakládáme Zeleného a Modrého náhradními díly z druhých dvou prodaných hadráků, aby zítra bylo vše připraveno na transport. Zbytek večera trávíme u internetu a čekáme až v Praze bude den, abychom finálně doladili přepravu dvou hadraplánů.

Vstáváme přiměřeně brzy. Tomáš svezl hadrákem Bobovy děti do školy. To všichni koukali. Čekáme, až v místní přepravní firmě začnou pracovat, abychom tam Kléma a já mohli odvézt naše Velorexy. V devět jsme se s nimi telefonicky dohodli a hned vyrážíme, následujíce Boba s Věrkou a Pepou v BMW. Tomáš zůstává doma. Jednak bychom se na cestě zpátky všichni nevešli k Bobovi do auta, a druhak Tomáš musí čekat na speditéra, který si dnes přijede pro hnědého hadráka.

Cesta do skladu nám trvala přesně hodinu. Stroje posíláme jako dva motocykly, přičemž pro zefektivnění přepravy je zde naloží do kontejneru s jinými auty. Nakládáni si provedou sami profesionálové, a když vidím, jaké konstrukce pro naložení aut nad sebe jsou tu schopni vyvinout, jsem rád, že nakládání Ludvíka neuvidím. Tak za dva měsíce na shledanou – doufám.

Vracíme se autem domů. Stěhovací vůz už stojí před domem a řidič koumá, jak naložit tři metry dlouhého hadráka na metr a půl dlouhou plošinu. Ještě že tu jsme my. „Máte štěstí, že jdu kolem, říkají, že jsem odborník“. Najeli jsme předními koly na plošinu a zatímco ji řidič zvedal, ve třech jsme přizvedli zadek Velorexe a poslali jej do boxu. Za minutu hotovo. Takže druhý je fuč. Příští zastávka – Tampa Bay, FL.

Je dvanáct hodin. Dnes máme domluvenu snídani u dalšího sponzora, majitele restaurace Eat At Joe's. Na snídani už je pozdě, tak to změníme na oběd. Již nemáme k dispozici žádného z hadráků, a tak jedeme dvěma Bobovými auty. Tomáš si alespoň udělal redakční test dalšího BMW.

Po návratu z restaurace máme akorát tak čas chvíli zrelaxovat, trochu popracovat na přípravě další aktualizace webových stránek a dobalit si zbytek věcí do letadla.

Před třetí přijel Bobův tchán s dětmi druhým autem. Skládáme věci do aut a odjíždíme na letiště. Tak ještě rozloučit, poděkovat Bobovi nejen za azyl v jeho bytě, ale i za mohutnou organizační podporu a pomoc, a pohltí nás letiště. Čeká nás téměř jedenáct hodin ve vzduchu, než se opět dotkneme nohami pevné země.

V 19hod.15minut přistáváme s více než hodinovým zpožděním na Ruzyňském letišti. Bohužel naše zavazadla zůstala v Londýně. Takže si ještě musíme vystát obrovskou frontu na reklamaci zavazadel. Připadá nám, že stejný problém mají všichni, kdož přestupovali v Londýně.

Deník